- V předvečer prvního ledna roku 1000 se v Římě shromáždily davy, očekávající konec světa. Když se o půlnoci vůbec nic nestalo, přijaly požehnání papeže Silvestra II. a rozešly se domů. Naděje, že Kristus konečně přijde, aby na dalších tisíc let nastolil spravedlnost Boží říše, se nenaplnila. Očekáván byl i v dalších staletích - mohlo přece dojít k chybičce při výpočtu data přislíbeného příchodu - postupně však vzrůstalo rozčarování, víra se relativizovala, skepse podnítila myšlení, zrodila se scholastika a křesťanští intelektuálové se začali pomalu prodírat k novověku. Svět raného křesťanství v roce 1000 skutečně končil, ale davy si toho nevšimly.
- V přírodě se střídá soumrak se svítáním a po zimě přichází jaro, zkušenost proto napovídá, že se ve světě vše opakuje ve věčných návratech. Člověk je asi jediný tvor, který má i odlišnou zkušenost: ví totiž, že jednou umře. Každou smrtí končí jeden hmatatelný svět. To, co přetrvává, je obecný obraz světa, který hmatatelný není, protože lidstvo žádný kolektivní hmat nemá. Vzniká dohodou, je více méně popsatelný, změřitelný, lze jej nakreslit nebo vyfotografovat, ale není stálý. Civilizace zanikají a rodí se nové, lidé různých dob vnímají a přemýšlejí různě, obrazy světa, na nichž se domluví, se mění. Během posledního století skončil svět v našich zemích několikrát. Rakousko-uherský obraz světa byl vystřídán československým, pak protektorátním, komunistickým, posttotalitním. Také v celosvětovém měřítku došlo ve věci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
