Konflikt mezi obsluhovateli a majiteli strojů o podíl na výnosech dospěl v postindustriální éře k paradoxnímu výsledku. Americké statistiky ukazují, že mzdy dělníků ve výrobě se snížily z 11,6 % hrubého domácího produktu v roce 1949 na 4,6 % v roce 1990. Zisky průmyslových korporací USA zažily o něco později tentýž pád: z 11,7 % HDP v polovině šedesátých let na 5,3 % koncem let osmdesátých. Marxistickou terminologií možno říci, že současně se zbídačováním dělnictva došlo i ke zbídačování kapitalistů. Otázkou je, kdo je tím třetím, kdo se směje, když se dva perou - a co se vlastně stalo.
Noví lidé
Ve dvacátých letech se dělníci s investory dělili o více než 85 % ceny automobilu. Dnes na tyto rivalizující skupiny připadá méně než 60 %, o bezmála polovinu se zasloužili právníci, návrháři, marketingoví specialisté, konstruktéři, manažeři a různí zprostředkovatelé. Stejný posun ještě lépe ilustruje případ polovodičového čipu: 3 % jeho ceny dostanou dodavatelé surovin a energií, 5 % vlastníci závodů, 6 % dělníci a více než 85 % je úhradou všelijakých intelektuálních služeb, které takovou výrobu umožňují.V období hromadné výroby sestávala aktiva firmy z pozemků, budov a výrobních zařízení. U dnešních podniků jde spíše o nehmotná aktiva v podobě patentů, vydavatelských a známkových práv, know-how a dalších duševních výtvorů. To jsou však hodnoty pomíjivé - trvalejší cenu mají pouze zaměstnanci, kteří dovedou tyto hodnoty vytvářet. Klasická práce a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
