Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Literatura

Jmenuji se Ašer Lev

Chaim Potok

Autor: Repro Respekt
Autor: Repro Respekt

Román amerického spisovatele Chaima Potoka Jmenuji se Ašer Lev patří do širokého spektra kultury amerických „ethnics“. Autor, jenž byl českému čtenáři poprvé představen románem Vyvolení (Odeon, 1993), totiž pochází z chasidského prostředí newyorského Brooklynu a je tam bezezbytku formován i hlavní protagonista jeho románu Ašer Lev. Ten svůj příběh vypráví v první osobě a jeho dětství, mládí a první léta dospělosti tvoří jedinou, krajně sevřenou a hustě vyprávěnou linii románu. Svým autorem je Ašer veden a utvářen těmi nejpříznačnějšími faktory přísně ortodoxního prostředí; o to víc vynikne odchylná dráha jeho života a naprostá atypičnost jeho osobnosti.

Žid nekreslí

Ašerovi rodiče jsou hluboce a nezpochybnitelně zakotveni v tradici rusko-ukrajinských chasidů a jejich sepětí s ortodoxní komunitou je náplní celého jejich života. Ašerův otec pracuje pro rabína, tak jako jeho otec pracoval pro rabínova otce, a rabínova autorita je stejně neotřesitelná, jako bývala autorita význačných rabínů východoevropských štetlů v dobách zlatého věku chasidismu. Ašerův otec se, podobně jako kdysi jeho dědeček, stará o chasidské ješivy (školy), jejichž činnost neustále obnovuje a zakládá nové. Zděděné vazby a vážnost úkolu jsou v Potokově románu dominantním znakem chasidské zbožnosti, v níž Ašer vyrůstá, zatímco její rituální složky, v knihách z tohoto prostředí tradičně zdůrazňované, autor zmiňuje jen v úsporných zkratkách.Ašer už od svých čtyř let neustále kreslí. Jeho dětské vnímání, zájem o okolí, jeho paměť a celá jeho dětská bytost jsou už od útlých let poznamenány zájmem o podobu věcí, které lze zachytit kresbou. Později, už jako školák, je Ašer svou kreslířskou posedlostí tak upoután, že to, co se jevilo jako neškodná hra, počne jeho rodičům i učitelům působit starosti. Když na prázdnou stránku v učebnici Talmudu nakreslí přesný, ale hněvem znetvořený portrét učitele, je to rouhání, za které ho stíhá nejen pokárání učitele, ale i posměch spolužáků - něco takového by přece do knihy svatých nakreslil jenom goj! Sám Ašer je svou kresbou zaskočen - neví, že ji nakreslil. „Žid nekreslí!“ zní zděděné axioma.Ašer se pustí i do malování. Pozoruje život v ulici, kde bydlí, a zaznamenává všechno, co se nabízí. Jednotlivosti každodenních výjevů a změny počasí ho poutají čím dál tím víc jako kreslířský problém, jako problém barev a čar.

Ukázat bolest

Rabín pošle Ašerova otce na delší dobu do Evropy a rodiče se rozhodnou, že pojede společně celá rodina. Právě v té době vrcholí Ašerovo zaujetí pozorováním ulice, od něhož se nechce odpoutat. S jeho očima se děje cosi, co ho váže k domácímu prostředí. Probíhá zrod výtvarné osobnosti. Svou neoblomností přinutí matku, aby otce do Evropy nedoprovázela a zůstala v Brooklynu s ním.To je Ašerova dětská, nevědomá vzpoura a po ní následuje strmý vývoj zázračného dítěte, jehož výtvarný talent je krok za krokem odděluje od ortodoxní komunity, ke které patří. V ní je Ašer plně zakotven, jinou ani nezná, nehledá a hledat nebude. Upoutají ho však obrazy ukřižovaného Krista, protože se na nich setkává s výrazem bolesti, který jinde vyjádřen není. Kreslí akty, protože jsou součástí výtvarné tradice, kterou chce znát. Ohromení a zoufalé odsudky rodičů a ostatních lidí, kteří tvoří jeho svět, nabývají na intenzitě. Ašer maluje toho, z jehož umučení byly židé vždy obviňováni a jehož jménem jich bylo tolik zavražděno.Ašer dospívá v mladého muže a zraje v něm poznání, že musí malovat, aby ukázal pravý výraz bolesti a utrpení, který jinak „zůstane ve tmě“. V umění je dobro i zlo, které je ve všem stvořeném. Obrazy lidem přinášejí obojí, avšak bez obrazů zůstává nerovnováha světa utrpení a dobra nepoznána. V tradici, kterou zná jako svou vlastní, estetická forma, jíž by zachytil podobu nejhlubší bolesti, chybí. Musí se jí naučit z obrazů, na kterých ji vidí.Neodbytně ho zaměstnává utrpení jeho matky, která lpí na svém muži, s nímž sdílí bezvýhradné zakotvení v tradici, právě tak jako na svém jediném synovi, jehož tvorba se s touto tradicí neslýchaným způsobem střetá. Ašerovo potýkání s vnitřním diktátem tvůrčí nutnosti i s tím, co prožívá, vyústí ve dva obrazy, které namaluje během pobytu v Paříži v rychlém sledu a v nichž vývoj mladého umělce dosahuje prvního velkého kulminačního bodu. Jsou to obrazy jeho matky coby ukřižované.Tyto obrazy dovrší Ašerovu vytrženost z komunity, jejíž ortodoxii sdílí. Jeho hledání výtvarného výrazu v katolických symbolech nemá obsah konfesionální, ale obecně lidský. Když dokončí obraz matčina ukřižování, jde se najíst a pomodlit do ješivy - jinde než v ješivě, kde se podává jídlo, které je košer, jíst nemůže.Jeho vzpoura je tedy spíše nutností, která mu nepřináší žádné triumfální uspokojení z probojované revolty, ani postoj osvobozujícího vzdoru. Ašer pouze plní úkol, který mu byl nepochybně dán, i když mu ho - tak jako otci a dědečkovi jejich úkol - nikdo nepotvrdil. Ve svém hledání i ve chvílích přívalů inspirace je stejně trpný, ba poslušný, jakým by byl, kdyby si vedl jako ostatní a pokračoval ve zjevné tradici tak jako oni. Dokonce i jeho poznání úkolu, který je jeho blízkými označován za rouhání, proběhlo vlastně trpně. Jeho úsilí provází jakýsi spodní proud biblického řádu a z jeho rozmachu nevyčteme víc osvobozujícího odpoutání romantického ega než z Mojžíšova návratu z hory s deskami, jak je vyprávěn v bibli.

Puristický vypravěč

Ašerův příběh je velká parabola, vyprávěná střídmě a věcně až do krajnosti. Vše podstatné se tu děje z vnitřních podnětů, ale v autorově podání se odvíjí jako sled zjevných životních zkušeností, bez nápovědí, bez polostínů, vše je v plném osvětlení. I Potokův jazyk je jednoduchý, jako by o Ašerově podivuhodné, strmé a ve všem podstatné jedinečné dráze spíš reportoval. Převažují krátké, téměř stereotypně stavěné věty, které důrazně korespondují se stavbou románu, v němž není detailů, jež by se jednoznačně nevztahovaly k úhrnu, a není tu jediná událost, jíž by se děj vybočil z chronologie. I vzpomínky, reminiscence a události minulé jsou pevně zasazeny do monofonního toku děje, jako by i ty byly jen jedním z úkonů, při nichž uplývá současná chvíle.Tento stylistický purismus spolu s pravidelným spádem vět zesiluje dojem určenosti a nepochybné platnosti norem v uspořádaném světě Ašerovy komunity, ale i snadného, nedramatického zpřehlednění chaosu, jímž se svět představuje dítěti. I dítě si osvojuje záhadný svět silou jistot dobře učleněného řádu, v němž se neobjevuje žádný neurčitý opar ani splývavost lyrického ladění mysli. Nepojmenovatelnost Boha Ašerových rodičů je zřejmě absolutní oporou fundamentální pojmenovatelnosti všeho ostatního a přehledné členitosti lidských věcí.V tom, jak Potok vypráví důsledně via facti, zdá se mi nejameričtějším ze všech americko-židovských spisovatelů, které známe z překladů, přestože jeho téma je výrazně židovské.Vedlejších postav je v Potokově románu nemnoho a jenom dvě z nich nepatří k chasidské komunitě a spojují Ašera se světem umění. Je to Ašerův učitel Kahn, asimilovaný žid a kdysi přítel Picassův, a majitelka umělecké agentury Schaefferová, znalkyně umění a úspěšná představitelka bílé Ameriky. Jejich reakce a soudy potvrzují čtenáři Ašerovy mimořádné umělecké kvality a jejich zásluhou se mladičký Ašer dočká pronikavého úspěchu.Dvojice Kahn-Schaefferová patrně hraje v Potokově románu roli nepostradatelnou, jejich podáním však autor vybočil ze stylu dosti nešťastným způsobem. Ti dva ilustrují svět úspěchu a uznání v řádu amerických snů, tradovaných v triviálních žánrech, nabízejících širokému publiku identifikaci s hrdiny, ověnčenými triumfem společenského vzestupu a splněných nadějí. Dvojrozměrnost tohoto *motivu oslabuje kontrast, jímž Ašerův příběh končí, když ve své tvůrčí dráze dosáhl uznání velkého světa, v němž je cizincem, a byl vyobcován ze světa „malého“, do něhož patří.Ve všech ostatních složkách je však Potokova parabola silná a pregnantní. Ašer svůj tvůrčí triumf neprožívá jako triumf. Jestliže nám autor zamlčel, jak hluboce Ašera vlastně jeho pohroma zasáhla, pak nepředpokládejme, že tím chtěl jenom dodržet zvyklost, která mu zapovídá výpověď explicitně dokončit a odměnou mu poskytuje výhodu záhadné zámlky. O tom, co z Ašerových vnitřních nutností vzejde a dozraje, kam Ašer spěje, opravdu nevíme nic, vše zůstává otevřeno, jeho příběh vlastně neskončil.

Chaim Potok: Jmenuji se Ašer Lev. Vydalo nakladatelství Argo, 1996. Překlad Michal Strenk. Náklad 2500 výtisků. Doporučená cena 159 Kč.

Autor je literární kritik a překladatel.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 45/1996 pod titulkem Americký ethnic