Knížka Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného Pomníky a zapomníky není pro čtenáře se zájmem o historii žádným překvapením. Texty, které se staly základem jejích kapitol, vycházely v roce 1993 na pokračování v časopisu Tvar a již tehdy vzbudily značnou pozornost. Doba pro vydání knihy navíc nazrála právě tady a nyní. Mnohé z debat současnosti, především pak disputace o česko-německém „morálním vyrovnání“, ukazují, jak hluboce vězí naše historické uvažování v myšlenkovém světě 19. století. Na druhé straně však odborné bádání posledních let dovoluje tuto závislost alespoň pojmenovat, a dává tak i perspektivu budoucí emancipace. Hojdova a Pokorného kniha se svými myšlenkovými východisky hlásí k oné větvi uvažování o českém národním obrození, kterou vyznačují nejen práce „čistě“ historické (O. Urban, J. Kořalka, J. Havránek, J. Rak), ale též pozoruhodné studie z oblasti výtvarného umění (R. Prahl, M. Theinhardtová) i jazykovědy a dějin literatury (M. Macura, A. Stich).
Sloup bude, totiž nebude
Po zevrubném úvodu a poučení o pomnících živých a mrtvých (zapomnících) se Hojdova a Pokorného kniha otvírá svižným pojednáním o „bezděčných“ monumentech katolického baroka, sochách z Karlova mostu a o staroměstském mariánském sloupu, svrženém po převratu roku 1918. Právě na příkladu sloupu autoři ukazují, jak „živým“ problémem může být pomník, jenž ve skutečnosti fyzicky neexistuje. Spolek, který si po roce 1989 usmyslel vybudovat na Staroměstském náměstí imitaci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
