Ve většině oborů - a zvlášť v kultuře a humanitních vědách - se nápadně nedostává schopných lidí středního věku. Po listopadovém převratu se z ústraní vrátili ti, kdo se profilovali před rokem 1970. Iniciativu projevují mladí a nejmladší, po půlstoletí první generace u nás, které se dostalo slušných možností získávání informací, cestování do zahraničí a seberealizace. Ale generaci narozenou v padesátých letech a počátkem let šedesátých, tedy ty, kterým je dnes mezi třiceti a pětačtyřiceti, pocuchala normalizace patrně více než koho jiného. Zasáhla ji totiž v období formování životních hodnot. Výmluvná byla hudba kapel tzv. nové vlny nebo literární díla Zuzany Brabcové, Jáchyma Topola a Petra Placáka - pocity ohrožení a deprese, obrazy zdí, katastrof, opojení alkoholem.
Obrat dovnitř
K této generaci patří i brněnský kritik a literární vědec Jiří Trávníček (narozen 1960). Svou první samostatnou knihu nazval Poezie poslední možnosti a zaměřil se v ní k dvanácti básnickým sbírkám novější poezie. Jsou to vždy díla drásavě existenciální, jejichž hodnotové rozvržení je obdobné zkušenosti zmíněné generace, díla uměleckého (nezřídka i životního) rizika, směřující ke krajním mezím. Stojí za to vyjmenovat básníky v tom pořadí, jak sbírky vznikaly a jak jsou v knize seřazeny: Jiří Orten (Elegie), Josef Kainar (Nové mýty), Jan Zahradníček (Znamení moci), Vladimír Holan (Bolest), Jiří Kolář (Vršovický Ezop), Jan Zábrana (Stránky z deníku), Ivan Wernisch …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
