Ve strmém korytě plném obrovských kamenů hučí divoká voda. Z rozbouřených vln občas probleskne lesklá přílba: olympijský vítěz ve vodním slalomu Michal Martikán se řítí do propasti a svou bravurní jízdou křtí nejmodernější umělý kanál mladého slovenského státu, který byl vystavěn v jedné z hrází vodního díla Gabčíkovo.Desetitisíce diváků ale nepřišly první srpnovou sobotu na hráz u Čuňova jenom kvůli sportu. Pravým důvodem není ani slavnostní mše nacionalistického faráře Antona Hlinky, ani koncert hvězd normalizačního popu ze skupiny Elán. Na břehu gigantického vodního díla se koná oslava čtvrtého výročí vyhlášení historicky první slovenské ústavy. Nikdo nepochybuje, že gabčíkovský vodárenský komplex, „největší stavba svobodného Slovenska“, je k oslavě tím nejlepším místem.
Skvělá práce
„Chtěli jsme poděkovat těm, co stáli při nás a nevěřili škarohlídům, kteří přehradu a celé Slovensko očerňovali,“ vysvětluje smysl slavnosti „otec Gabčíkova“ ředitel státního podniku Vodohospodárská výstavba Július Binder. Rozměry jeho díla skutečně berou dech. První hráz těsně pod Bratislavou svádí valnou část dunajských vod do obrovského asfaltového „bazénu“. Po třiceti kilometrech nádrž končí druhou, gabčíkovskou hrází. Tady voda padá z šestnáctimetrové výšky dolů rovnou na turbíny místní elektrárny. To všechno slovenští stavebníci dokázali za třicet miliard korun. Oslavovaný kanál s divokou vodou se do rozpočtu vešel jako třešnička na dortu: inženýři ho…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
