V pražském Divadle na Vinohradech vystoupí tento a následující týden čtyři vrcholné divadelní soubory z německy mluvících zemí, doplněné o „benefice“ několika hereckých špiček z Německa, Rakouska a Švýcarska. Festival Německé divadlo v Praze, jak se akce oficiálně jmenuje, není sice první velkou prezentací německé kultury ve svobodných poměrech (připomeňme předloňský festival Berlín v Praze), stahují se k ní však zatím nejsilněji reminiscence a resentimenty na časy, kdy němčina byla na pražských scénách právě tak doma jako jazyk, který tu od roku 1945 zní zcela výlučně.
Dvě opony
Byly to totiž právě pražské divadelní scény, na nichž se v posledním století česko-německého soužití odrážela v dobrém i zlém rivalita dvou zemských národů. Role divadla nebyla v Praze zdaleka jen kulturní - od začátku 19. století nahrazovala i soutěž politickou, byla něčím jako prestižním výkladem nacionální vyspělosti a úrovně nejen divadelních tvůrců a publika. Vždyť architektonická a výtvarná podoba Národního divadla, onen muzeální panteon nacionální mytologie, má svůj základ mimo jiné i v pocitu odstrčenosti, které české obyvatelstvo zažívalo ve městě, kde se v jediné reprezentativní budově, Nosticově divadle, hrálo už desítky let pouze německy. Německou odpovědí na Zítkovu budovu na nábřeží bylo o čtyři roky později (1888) otevření Nového německého divadla (Neues Deutsches Theater - dnes Smetanovo divadlo), scény svým vzhledem a vybavením kontrastní,jak jen bylo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
