Politika je svinstvo a politici svině, řekne si divák vrávorající z kina po shlédnutí více než tříhodinového opusu amerického režiséra Olivera Stonea Nixon (1995). Mnohý přitom pocítí určité zadostiučinění, neboť tento zásadní poznatek učinil již v době komunismu a nyní si jen potvrdil, že v demokracii to není jiné. Vlastně snad ještě horší, protože ani tak dokonale vypracovaný systém negativní selekce, jakým se mohla pyšnit komunistická strana, by nedokázal vypěstovat větší zrůdu, než byl sedmatřicátý prezident Spojených států Richard Milhous Nixon - alespoň tak, jak ho v tomto filmu ztělesňuje Anthony Hopkins. Tedy jako cosi mezi anglickým butlerem z filmů Merchanta a Ivoryho a hrbáčem z Notre Dame. Jeho herecký výtvor, upocený skřet s temným čelem a ještě temnějším pohledem, jednou po zásluze zaujme své místo v panoptiku filmových zlosynů. Ve srovnání s ním vypadá filmový Leonid Brežněv jako Elvis Presley.
Demokracie je šaškárna a spiknutí
Filmový Nixon je chodící komplex méněcennosti, napůl upír, napůl ghoul. K nejvyššímu postu ve Spojených státech se dopracoval posluhováním mocným a chůzí přes mrtvoly, nejprve svých dvou bratrů, zemřelých na tuberkulózu, a poté přes mrtvoly dvou bratrů Kennedyových, skosených kulkou atentátníka. Tento hluboce nesamostatný, nejistý a slabý člověk se ve chvílích bezradnosti, neúspěchu a porážky utíká skrýt do náruče své ženy Pat (Joan Allen) jako k jediné jistotě a autoritě, která může alespoň zčásti nahradit…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
