Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Příměří před bitvou

Optimisté, zdá se, mají další důvod k optimismu. ODS, lidovci a ODA se minulý týden shodli na koaliční smlouvě i personálním obsazení vlády, Miloš Zeman se naopak stal předsedou parlamentu a všichni společně nyní už jen čekají, až poslanci schválí programové prohlášení nového kabinetu. Tři týdny po volbách jako by to skutečně vypadalo, že když politici opravdu chtějí, přece jen se umí „v zájmu rozumu“ dohodnout. Ve skutečnosti se ale současná vnitropolitická situace podobá spíše pozičnímu rozestavování vojska. Jediné, co zatím nevíme, je čas, kdy bitva začne.

Všichni ustoupili

Nová koaliční smlouva má čtyři kapitoly (pravidla fungování koalice, programovou část a rozdělení vládních a parlamentních křesel), z nichž zejména první dvě jsou sepsány velmi diplomatickým jazykem. Programová část dohody, jenž je podle všeho předobrazem vládního prohlášení, je místy dokonce formulována tak obecně, že dovoluje v podstatě libovolný výklad. Opravdu těžko říci, co konkrétního se kupříkladu rozumí větou: Jsme připraveni pokračovat v transformaci, především v privatizaci podniků a odvětví, u nichž není důvod, aby zde stát udržoval svůj podíl, v další deregulaci trhů a ve zkvalitňování funkce kapitálového trhu. Současně je ale třeba uznat, že v dohodě najdeme i body, jež ukazují, že koalice nechce zásadně měnit dosavadní kurz - například je zde výslovný závazek privatizace bank a oddělení jejich investičních fondů (není ovšem řečeno jak a kdy), závazek urychlyt deregulaci nájemného i společné prohlášení, že žádná z koaličních stran se nebude vracet k diskusi o změnách věkové hranice pro odchod do důchodu. Jinými slovy: jde přímo o učebnicový případ kompromisu, kde všichni hodně slevili, každý má ale současně pocit, že mu hodně zůstalo.Nyní půjde o to, jak se k věci postaví Lidový dům. Porovnáme-li povolební ultimáta ČSSD s programovou částí koaliční dohody, zjistíme následující: z deseti Zemanových podmínek, při jejichž splnění ČSSD slíbila podpořit menšinovou vládu, je víceméně splněno pět (samospráva, oddělení penzijních fondů, redukce zdravotních pojišťoven, podpora bytové výstavby a proexportní politika). O zbylých pěti, tedy o novém zákoníku práce, ombudsmanovi, horní zákoně a zákoně o původu majetku se koalice ve své dohodě nezmiňuje. Vládní strany ovšem cudně obcházejí i tři body, o nichž Zeman výslovně prohlásil, že pokud se v programu objeví, jeho strana vládu nepodpoří: jde o školné, individuální zdravotní účty a privatizaci dopravních a energetických sítí.Koalice tedy zašla až na samu mez vstřícnosti. Zda to tak nakonec zhodnotí i Lidový dům, není ale jisté: ostatně Zemanův čtvrteční výrok, podle něhož je jeho strana za určitých podmínek ochotna menšinovou vládu tolerovat (a nikoliv tedy už podporovat), dokazuje, že pan předseda je ve svých stanoviscích podle potřeby pružný.

Černý Petr ODA

Při hodnocení koaliční smlouvy přijde zcela jistě na přetřes, která ze stran učinila největší ústupky. Odpověď je v tomto případě jednoznačná: ODS. Klausova strana nejenže překvapivě a rychle ustoupila z požadavku na většinové zastoupení v kabinetu, ale bez řečí akceptovala i řadu bodů (počínaje samosprávou a konče oddělením penzijních fondů), které dosud rezolutně odmítala. S trochu škodolibou vzpomínkou na její nicneříkající předvolební program by se dalo říci, že ji to nemusí až tak trápit: kde totiž není program, není vlastně ani z čeho ustupovat. Současně je ale třeba ocenit, že ať už byly motivy ústupků ODS jakékoliv, její postup byl - podobně jako v dobách dělení federace - důkazem odpovědnosti. Dobrou známku si za koaliční vyjednávání zaslouží i KDU-ČSL. Luxova formace sice své zájmy prosazovala tvrdě, nicméně s ohledem na udržení koaliční stability.Totéž se již bohužel nedá říci o ODA. Zatímco Klaus i Lux z pohledu běžného občana vypadají jako politici schopní dohody, Kalvoda si z jednání odnáší cejch neodpovědného vykuka. Vděčí za to jednak povolebnímu lavírování ODA ohledně účasti v koalici, a především pak vyděračským požadavkům na zastoupení v novém kabinetu. Získá-li „šestiprocentní strana“ celou čtvrtinu ze šestnácti vládních křesel, je to z pohledu mocenské aritmetiky jistě úspěch. Za tento úspěch však aliance draze zaplatila - veřejným a nijak estetickým striptýzem. Vidět, jak zasloužilí členové naší „pravé pravice“ odkládají v touze po ministerském postu všechnu svou rozvážnost a důstojnost, nebyl příjemný pohled. Na tváři zásadové ODA tak přibyl další škrábanec, srovnatelný s nezapomenutelným pokusem zahladit dvaapadesátimilionový dluh u Moravcovy Kreditní a průmyslové banky.

Smršť přijde na podzim

Příštím dnům bude bezpochyby dominovat otázka, zda bude schváleno programové prohlášení nového kabinetu. V horizontu týdnů pak půjde i o to, jak se čerstvý předseda parlamentu Miloš Zeman dokáže vypořádat s útoky republikánů a komunistů, kteří jej začnou obviňovat ze zrady opozičních ideálů. Ztratí-li Zeman nervy, mohou nastat horké chvíle. Je totiž pravděpodobné, že svoji zpochybňovanou „opozičnost“ začne dokazovat i jinak než laciným odmítáním ochranky a služebního BMW.Z delší perspektivy je, zdá se, jen otázkou času, kdy dojde k zásadnímu střetu mezi koalicí (respektive ODS) a Lidovým domem. Mnohé o tom napoví již ohlášená snaha ČSSD ovládnout dozorčí radu a prezidium Fondu národního majetku (podrobněji na straně 6). Spor o obsazení klíčových privatizačních orgánů se totiž lehce může stát - podobně jako je tomu na Slovensku - ústředním tématem politického boje příštích měsíců. Svého druhu časovanou bombou je pak pozapomenutá Ortmanova žaloba u Ústavního soudu: bývalý poslanec v ní jako protiústavní napadá současný systém financování zdravotnictví a podle řady právníků má velkou šanci uspět. Co by následovalo, pokud by se koalice a pak i Zeman měli shodnout na novém znění základních zdravotních zákonů, není těžké si představit.Každý si tedy podle své nálady může vybrat: Optimisté mohou doufat, že se politici stejně nakonec tak jako dosud dohodnou. Pesimisté naopak mohou předvídat, že všechno zkrachuje už za několik dnů. Konečně realisté mohou tvrdit, že pravda je nejspíš někde uprostřed.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 27/1996 pod titulkem Příměří před bitvou