Petrescu (k Maxovi): Nemluvili jsme dosud o vašich románech.
Max (k Petrescovi): Ale to se mi právě na našich rozhovorech tak líbilo, nekažme to.
Petrescu: Měl byste mi aspoň chvíli věřit, že vám nemíním ublížit, že nemám žádné postranní úmysly a že nejsem literární kritik.
Vy jste radar, pane!
Max: Dobrá, mluvte si o mých románech, ale něco za něco. Já se vás zase smím zeptat, kdo jste, pane Petrescu?
Petrescu: Zajímají mě, jak by řekl váš poslanec Hynek, mantinely. A zajímají mě taky kvůli mně samému. Každý, kdo dnes píše, má hodně podobné problémy.
Max: Rozumím, takže vy jste ten, kdo taky píše, a já jsem pro vás odstrašujícím příkladem někoho, kdo si neumí ustavit mantinely.
Petrescu: Vy jste pro mě příkladem nesmírně talentovaného prozaika, který se ovšem ještě pořádně nerozhodl, jestli chce být Kingem českého románu, anebo třeba, copak já vím, Philipem Rothem. A toho Kinga jsem samozřejmě vybral jen kvůli jménu, a nikoli žánru, který reprezentuje.
Max: Ale to je docela prosté - chci být Maxem českého románu.
Petrescu (vrtí hlavou): Ne, ne, ve vašem případě to není tak prosté. Americký sociolog David Riesman dělí lidi na ty, jejichž životní chod určuje uvnitř instalovaný gyroskop, tj. vnitřní navigační zařízení, a na ty, kteří se řídí radarem. Řekl bych, že jste autor s velice citlivým radarem. A je to na vás znát hned natřikráte. Tak především samozřejmě váš pozorovací talent, radarová tykadélka, a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
