Filmy britského režiséra Mika Leigha začínají jako zlé vtipy na Angličany: řadové domky, čaj, jídlo nechutné už na pohled, nevkusné zařízení. Do sebe uzavřené postavy trpí přetlakem emocí, které co chvíli vyšumí v hysterickém smíchu nebo podivínském chování. Ve tváři mají stále výraz na hranici tuposti a údivu. Jsou to oškliví, směšní a hloupí lidé, jaké vídáme v metru nebo na ulici a s úlevou konstatujeme, že s nimi nemáme nic společného. Jsou to karikatury britských proletářů, ale vlastně všech nebohatých, avšak konzumně založených lidí, kteří nevědí, co a proč chtějí. A přece za dvě hodiny pochopíme, že jsou to jedinci schopní nést nejtěžší životní břemena, pomáhat druhým nebo vizionářsky nahlížet do budoucnosti. Z kina pak vycházíme s pocitem vlastní nedostatečnosti a stydíme se za svou přezíravost. V tomto ohledu má tvorba Mika Leigha mnoho společného s českou etapou Miloše Formana: také Leighovy filmy probouzejí stud a pocit trapnosti. Jedinou šancí pro citlivého diváka je získat odstup a zaměřit se na jejich hloubku a svérázný humor. Leigh má v Británii (stejně jako kdysi Forman v Československu) pověst cynika, který si utahuje z obyčejných lidí. V cizině ale už léta platí za jednoho z největších filmových humanistů.
Drama vychází z věrohodnosti postav
Třiapadesátiletý Mike Leigh říká, že vyšel z dělnické třídy, ale vypovídá to více o jeho sympatiích k lidem živým z práce než o jeho původu. Narodil se v Lancashiru v rodině židovského…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
