Kdyby někoho napadlo udělat rozhlasový pořad z dosavadní tvorby zpěvačky Moniky Načevy (donedávna Načevové), dopadlo by to asi docela zábavně. Začínalo by se bulharskou lidovou (slavným přídavkem sklepovských Besídek), následovat by mohl kultivovaně zhudebněný Karel Hlaváček a fantasmagorický pop v duu s Otakarem Schmidtem. Intermezzo by obstarala „vašutovská“ reklama na kávu Douwe Egberts, a po dětské písni z desky Bublanina by se konečně dostalo na debutové album Možnosti tu sou, které pro Načevu produkoval (a z velké části zkomponoval) Michal Pavlíček.Půlobratu, piruet a příležitostných stylových odskoků provedla Monika Načeva dosud dost; žádný ale zatím nebyl tak zásadní jako ten, jehož výsledkem je letošní album Nebe je rudý (vydal Bonton Music). Zdá se totiž, že zpěvačka a její současní spoluhráči nalezli tentokrát cosi osobitého, nosného, neprovizorního.
Existenciální upír
Jeden z mála, koho Monika Načeva od minulé desky nevyměnila, je textař. Podíl Jáchyma Topola na její hudbě je nepřehlédnutelný: jeho slovy stvrzuje zpěvačka svou image pobledlé dívky s kruhy pod očima, která se skrz písně jen na okamžik prodírá z náměsíčného vnitřního světa. Komunikovat se tu moc nechce a Načeva to svým ležérním až apatickým projevem ještě víc dává najevo. Jestliže se na debutové desce chtěla předvést jako disponovaná vokalistka, tady se silně tlumí, dostředivě ke klíčovému pocitu sugestivní samoty. Někdy zachází mimo zpěv, někdy balancuje na hranici: v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
