Prezident Lukašenko se dosud sice nikdy neprojevil jako zvláštní stoupenec demokracie, nikdy si však také nedovolil ignorovat ji tak otevřeně jako nyní. Je to možná jen logické završení jeho předchozích kroků, ačkoli se vyskytují i hlasy, že jde zkrátka o nervózní reakci Lukašenkovy administrativy na ztrátu kontroly nad náladami běloruské společnosti. Avšak nezávisle na tom, který z těchto úsudků má blíže pravdě, je jisté, že od konce března se ulice Minska v téměř pravidelných týdenních intervalech mění v dějiště bouřlivých demonstrací - největších od roku 1991, kdy Bělorusko vyhlásilo nezávislost.
Na cestě od nezávislosti
Na rozdíl od ostatních národů střední a východní Evropy spadla Bělorusům po rozpadu SSSR nezávislost vlastně do klína. Silná většina obyvatel této země nepociťuje vlastní národní identitu (bělorusky mluví asi 10 % populace), ani se neztotožňuje se svým státem (Bělorusko bylo samostatné jen několik měsíců roku 1918). Běloruští nacionalisté, kteří se po roce 1991 ujali moci, projevili absolutní bezradnost tváří v tvář ekonomickému krachu: ten v této zemi nastal jednak v důsledku pádu plánovitého hospodářství, jednak kvůli náhlému narušení ekonomických vazeb s Ruskem. Navíc jejich pokus o renesanci „běloruskosti“ vyvolal pocit ohrožení mezi výlučně ruskojazyčnou většinou.Z tohoto pohledu sotva může překvapit, že se v prezidentském křesle před dvěma lety ocitl Alexandr Lukašenko, člověk, který rozhodně prosazoval opětnou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
