První na tu hádanku upozornil laureát státní ceny za literaturu Josef Hiršal. Co dělat s dvojím životem „zakázaných autorů“, kteří se za normalizace živili třeba mytím oken, a přitom tajně publikovali pod cizím jménem? Lépe řečeno: jak zařídit, aby dnes nepobírali penzi nekvalifikovaného dělníka, ale důchod odpovídající daním, které kdysi přes nastrčenou osobu ze svých honorářů platili. Odpověď, zdá se, zatím nikdo nezná. Úředníci Hiršalovi nanejvýš navrhují, aby si přilepšení k penzi vyprosil u těch, kteří se kdysi pod jeho práci podepisovali. K tomu však překladatel a někdejší disident nemá chuť.
Můžete to dokázat?
Ještě před šesti lety to nikomu jako sociální rébus nepřipadalo. Režimu nepohodlní autoři měli jedinou šanci, jak si k manuální dřině přivydělat svou původní profesí: dohodu s „kádrově čistým“ kolegou, který jejich dílko (většinou překlad) oficiálně vydával za své. O vyplacený honorář se pak „pokrývač“ se skutečným autorem dělil podle předem domluveného klíče. Některý odevzdával všechno, jiný valnou část, a některý chtěl za propůjčení jména třeba i polovinu vydělaných peněz. Byl to stav odpovídající tehdejším nenormálním poměrům a všichni zúčastnění si na něj zvykli. „Člověk byl rád, že může vůbec něco dělat, a o další věci se nestaral,“ vzpomíná na tu dobu překladatel Dušan Karpatský.Obtíže nastaly až s návratem k normálu. Řada starších spisovatelů náhle zjistila, že je i v nové éře čeká několikastovkový důchod vypočítaný ze mzdy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
