Postmoderní myšlení se do naší situace vlomilo sice opožděně, ale zato výmluvně. Okamžitě způsobilo střet s českou tradicí, která s sebou nese břemeno obrozeneckého pojetí kultury, netolerance, absence liberálních tradic, spasitelského komplexu literatury, moralizujícího politického tónu. Postmodernismus se tu utkal s tradičním pojetím filozofie jako hledání pravdy, s pojetím historie jako úcty k dějinám a pokroku, s tradičním chápáním úlohy řeči v procesu komunikace. Není pak divu, že prolamování navyklých způsobů vnímání, ztráta věrohodnosti „velkých příběhů“ (Lyotard), nástup „doby odboček a mezisvětů“ (Bělohradský), různých verzí světa vede v tradicionalistickém prostředí až k pocitu jakési existenciální úzkosti ze ztráty kulturní identity.Opustit zaběhnuté myšlenkové stereotypy, zhmotněné v tradici vidět skutečnost jako „buď, anebo“, předpokládá především toleranci k mnohosti pravd. Postmoderní ironie, paradoxy, metafory, klaunství a fraška, plurality příběhů, neúcta k dějinám, pochyby o smyslu hledání principů, odmítnutí filozofie jako „režimu pravdy“ - to vše přirozeně šokuje značnou část naší kulturní elity. Intelektuálů schopných přistoupit na postmoderní způsob konverzace a vést ji v jejím tolerantním duchu je u nás zatím nemnoho. Podívejme se tedy do světa. Pověstný americký filozof Richard Rorty, který nedávno přednášel i v Praze, je dnes považován za jednoho z nejprovokativnějších myslitelů současnosti. Výstižně byl charakterizován jako filozof, který…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
