Kusturicova nového - bezesporu fascinujícího - filmového díla Underground se dotýká problém starý jak umění samo: do jaké míry tvoří umělecký výtvor svůj vlastní, na nikom nezávislý svět, jenž je odpovědný jen sám sobě, jehož pravda vyrůstá z vlastních původních kritérií a řídí se pouze svou morálkou? Extrémním případem takové „autonomie krásy“ jsou například výtvarně dokonalé propagandistické filmy Třetí říše natáčené Leni Riefenstahlovou nebo formálně průkopnické apoteózy sovětské moci od Ejzenštejna, Pudovkina či Dzigy Vertova. Jejich estetická působivost je nepopiratelná, přestože podstata režimu, v jehož službách vznikly, je nám do krve zřejmá.
Žába a štír
Kusturicův film je velkou magicko-realistickou metaforou. Je odvážným pokusem, jak se dějin zmocnit prostředky imaginace a podřídit je svému uměleckému gestu. V kině žasneme nad tempem režisérovy obraznosti, nad svobodnou volbou výrazových prostředků, nad tou eruptivní kaskádou, v níž jako bychom slyšeli surrealistické heslo Všechnu moc představivosti! Analogie už nehledáme ani tak ve světě filmu, ale spíš v možnostech, jež nabízí především moderní román, reprezentovaný například Garcíou Márquezem nebo Salmanem Rushdiem. Také Kusturica v Undergroundu „stlačuje“ dějiny do bizarní a fantaskní zkratky, děje a aktéři se pohybují pod zvětšovacím sklem hyperboly, historické děje jsou vyprávěny jako pitoreskní fraška atd. Máme tedy od začátku co dělat s jedinečným uměleckým artefaktem a zdá se,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
