V České republice se točí kolem dvaceti hraných filmů ročně. Mnohé z nich jsou zajímavé, stěží bychom ale mezi nimi hledali dílo, které si divák ponese v srdci po celý život. Jak je to možné? Chybí talenty, nebo finance? Je pravda, co říkají mnozí režiséři, že totiž producenti myslí jen na peníze? Anebo mají pravdu producenti, kteří tvrdí, že s umělci se nedá rozumně jednat?
Adolescenti obsadili kina
Na první pohled není na situaci v českém filmu nic divného: Je normální, že na pár let vyletí umělecky vzhůru celá národní kinematografie, a pak zase na dlouhá desetiletí pohasne. Koncem sedmdesátých let zazářili Australané, dnes triumfují Číňané, zítra zase někdo jiný. Jenomže na současných českých filmech je nápadné, že to, co jim chybí ke srovnání se současnou světovou špičkou, se stále opakuje: naprostá většina z nich působí nezralým dojmem. Jako by se čeští režiséři (jimž je většinou mezi třiceti a pětašedesáti) neobraceli k dospělým lidem s jejich starostmi, tápáním a úzkostí, ale k partě diskotékových pubescentů. V moderních českých filmech se hodně střílí a jezdí rychle autem. Všechny ty prostitutky, novináři, restituenti, modelky a další lidské produkty posttotalitní skutečnosti zarážejí svou povrchností. Jako by si je filmaři prohlíželi jen zdálky - nejsou to skutečné dramatické postavy, ale jen náznaky, efektní, ale bezduché a zapomenutelné. Pronikání pod povrch věcí, hledání jejich příčin a souvislostí zcela chybí. Tento pocit sílí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
