Hlas Ludvíka Vaculíka zní vinou současné pravidelné přítomnosti v deníkových rubrikách pomalu už profánně. V každotýdenní anketě v Magazínu MF Dnes a odnedávna i v úterním Posledním slově v LN připomíná často stereotypního hlasatele tradicionalistických pravd „selského rozumu” - instance, k jejíž spolehlivosti je lépe být ostražitý, neboť jí vždy něco chybí, především pohled na svět jako na nepojmutelnou a nezaručenou šíři možností. Od podobně apodikticky vyznívajících názorů jiných patriarchů zemitosti se však ty Vaculíkovy krátké texty přesto liší na první pohled. I to, co stojí na zdánlivém okraji, bývá nejen dobře literárně-stylisticky naformulované, ale je v nich - vždy alespoň stopově - ještě navíc patrný jakýsi dramatický spor vnějšího absolutního nároku a vnitřního, podtextového vědomí jeho nedosažitelnosti. To i z marginálnosti činí výpověď, něco, na co čekáme se zájmem, i když se nám třeba zdá, že Vaculíka máme „přečteného” a ničím nás už překvapit nemůže.
Střed je všude
Jenže co je vlastně u autora Vaculíkova typu okraj a co centrum? Vždyť celé jeho psaní je soustavnou reflexí a nic pro něj není typičtější než neustálé pozorné, umanuté porovnávání věcí obecných i intimních v zrcadle jeho řádu. Ten se přitom jednoznačným a lehce přehledným může zdát jen povrchnímu pozorovateli. Ve své těžko pojmenovatelné podstatě je plný hlubin a protimluvů, obsesí i jasných názorů, je výstižný i zkratovitý, humanistický i na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
