Dějiny Evropy, střídající pokojná období s válkami, navršily mezi evropské národy přehrady traumat, nedůvěry, hořkosti, resentimentů i předsudků. Snad nejničivěji v našem století. „Každý z nás, i ten nejmenší a nejnepatrnější byl ve své nejniternější existenci drásán takřka nepřetržitými vulkanickými otřesy naší evropské země,“ napsal Stefan Zweig ve své poslední, vzpomínkové knize „Svět včerejška“. Jejího vydání se nedožil - v únoru 1942 dobrovolně ukončil v brazilském exilu svůj život. „Evropu jsem ztratil od chvíle, kdy se podruhé vrhla do bratrovražedné války. Proti své vůli jsem se stal svědkem nejstrašnější porážky rozumu a nejzuřivějšího vítězství brutality v letopisech věků.“
Cesta
Jestliže z takového selhání humanity vedla nějaká cesta, nezbývalo než ji v troskách evropských měst začít hledat. První, překvapivý úsek této cesty navrhl přesně v polovině století předseda francouzské vlády Robert Schumann v Deklaraci 9. května 1950: "Evropa se nevytvoří najednou, ani jako nějaká společná stavba: uskuteční se konkrétními realizacemi, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem: cokoli se podnikne v tomto směru, musí se týkat především Francie a Německa. Za tím účelem navrhuje francouzská vláda zaměřit se na sice omezený, ale rozhodující úsek: navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému úřadu jako organizaci,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
