Když na závěr dvoudenních jednání v Moskvě řekl běloruský prezident Alexandr Lukašenko, že Moskva a Minsk podepíší již 2. dubna dohodu o vytvoření unie, spustil tím řetězovou reakci nedorozumění a „upřesňování post factum“. To je pro Moskvu zvláště nepříjemné v době, kdy Státní duma vyřkla své problematické a legislativně zcela iluzorní „ano“ obnově Sovětského svazu (viz Respekt č. 13/96).Lukašenko přitom neučinil nic, co by se od něj nedalo předem čekat. Právě jeho můžeme podle ruských kuloárových zdrojů pokládat za iniciátora a motor snah o integraci. Připomeňme si, že Bělorusko již za Gorbačovovy perestrojky patřilo ke skalním baštám bolševické ortodoxie a opoziční Běloruská lidová fronta Obroda, vedená disidentem Zenonem Poznjakem, tu nikdy neměla výraznou pozici. Historie Běloruska je navíc zcela specifická. O Bělorusku můžeme do jisté míry hovořit jako o zemi v chronickém stresu či zemi trpící „deprivací vůle k suverenitě“. Příčiny najdeme v devastaci obyvatelstva jak po revoluci 1917, tak i ve druhé světové válce, kdy padla za oběť nacistické okupaci čtvrtina národa.
Lukašenko jako fenomén
Těmito důvody lze zčásti vysvětlit fakt, že v roce 1992 byl zvolen prezidentem této těžce zkoušené země mistr populismu Alexandr Lukašenko.Lukašenko zřejmě jako jediná hlava státu na naší planetě nezná jazyk své země, a tak hovoří výhradně rusky. Snad právě proto prosadil v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
