Je to mnohokrát připomenutý obraz: 4. leden 1960, peugeot rozpůlený o kmen platanu s těly zabitého Alberta Camuse a jeho smrtelně zraněného přítele nakladatele Michela Gallimarda, opodál ležící taška s rukopisným torzem románu První člověk, který vyšel až po letech v Paříži, roku 1994. Toto nedokončené dílo je však zvláštně celistvé - jako by v něm Camus chtěl sobě a druhým objasnit, kým jest - z čeho vyrostla rozeklaná „úzkostná plnost“, základní pocit jeho života. Jak ta nesčíslná „bez“, jež charakterizují jeho existenci bez otce, bez boha, bez „předků a země“, zároveň prorůstají nejrůznější kořeny, vysvětlující, proč na základní otázku bytí, jak ji zformuloval v „Mýtu o Sisyfovi“ (1943), zdali spáchat, či nespáchat sebevraždu, odpověděl vášnivě prožívaným životem.
Autoritu, ne moc
Camus psal své sebezdůvodnění po pětačtyřicítce, ve chvíli vnitřního osamění, jež nerozptýlil ani značný ohlas jeho románového a esejistického díla, ba ani Nobelova cena, udělená v roce 1957. Jeho stav možná objasňuje jedna z nenápadných poznámek, dodaných k rukopisu: „Ve čtyřiceti letech poznává, že potřebuje někoho, kdo by mu ukázal cestu a udělil výtku či pochvalu: otce. Autoritu, nikoli moc.“ V Prvním člověku autobiografický hrdina, čtyřicátník Jacques Cormery, putuje do normandského Saint-Brieucu k hrobu svého otce, kterého nikdy nepoznal, do rodného Alžíru za zestárlou matkou, a ve spisovatelově vizi se také vrací do roku 1913, do dne svého narození v drsných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
