Posvátná značka

Sto let od narození Ferdinanda Peroutky nezůstalo bez povšimnutí. Kromě pietního aktu na Vyšehradě vyšla kniha jeho deníků, dopisů a vzpomínek, televize odvysílala dokumentární film a noviny otiskly rozsáhlé medailony. Nedá se ovšem říci, že by šlo jen o projev povinné úcty k velké historické osobnosti. Peroutka, či lépe řečeno peroutkovská legenda, totiž žije v povědomí našich intelektuálních kruhů jako nedostižný vzor a měřítko, jako někdo, na koho je nutno navazovat, a ke komu je třeba se hlásit.

Přebytek, nebo nedostatek nových Peroutků?

Není náhoda, že první disidentské noviny, vzniklé ještě před převratem, si pro sebe zvolily název Lidové noviny - z dob první republiky jsou spjaté jak se jménem Peroutky, tak jeho generačních druhů. Po listopadu 89 pak ožívá peroutkovské navazování, totiž přivlastňování si názvů jeho periodik, naplno. Krátce vychází časopis Dnešek, skupina disidentských intelektuálů začíná vydávat v roce 1990 Přítomnost, která sice po dvou letech zaniká, ale před nedávnem se znovu objevuje jako příloha Literárních novin. Počátkem letošního roku začíná také vycházet nezávislý měsíčník Nová Přítomnost. Kupodivu nikdo zatím nezačal psát Nové Budování státu.Potřeba hlásit se k Peroutkovi se ovšem projevuje i jinak - nářkem, že nám dnes chybí nějaký nový Peroutka, respektive nejasným očekáváním, že by se měl někdo takový objevit. Vytýkat naší dnešní žurnalistice, že jí chybí někdo srovnatelný s Peroutkou, ovšem ve skutečnosti…