Sláva, stud a svoboda

Osmadvacátého října vyznamenal prezident republiky svého bývalého spolužáka Miloše Formana vysokým státním vyznamenáním - medailí za zásluhy. V těch dnech proběhla přehlídka kompletního Formanova díla v kině Lucerna. Na zahájení se dostavil výkvět pražské společnosti. Oslavenec z pódia poděkoval sponzorům a zmizel rychleji, než se diváci i tisk stačili zamyslet nad tím, co vůbec dnes znamená pro film i pro svět. Čím se zasloužil o slávu dnešní České republiky režisér, který má za sebou už sedm let tvůrčí odmlky a žije a cítí se jako Američan?„Myslíte, že se člověk může změnit?“ ptá se Valmont v jeho stejnojmenném filmu své intrikánské družky, paní de Merteuil. „Ovšem. K horšímu,“ odpoví markýza s úsměvem, ačkoliv jí po tváři tečou slzy. Věta z posledního a spíše neúspěšného snímku shrnuje osudy všech Formanových postav: Od pedikérky v Konkursu přes hrdinku Plavovlásky, Mac Murphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem, přes Mozarta až k Valmontovi spějí všechny k nějakému typu sebezáhuby. Někdy k ní dojde jen mrákotným společenským ztrapněním či úplnou rezignací, v pozdějších letech se jejich osud uzavírá tragickou smrtí. Sebezáhuba má u Formana vždycky stejný důvod: Hrdina není schopen se přizpůsobit prostředí. A ať je to politováníhodný kluk jako černý Petr, génius jako Mozart nebo donchuán jako Valmont, vždycky jejich zkáza budí hořkou lítost nad tím, že žádná společnost není schopna ocenit ani tolerovat na jedinci to, čím se liší, a hodnotí především jeho konformnost. Za…