Dvojí metr lidské paměti

Tématem letošního setkání Opus bonum, zasloužilé instituce dialogů o veřejných věcech, byl poměr práva a právního státu při vyrovnání se s vlastní minulostí. Jeden z účastníků pojmenoval bolavé místo české společnosti, které se při nynějším ohlížení nazpět stále více zpřítomňuje: na rozdíl od Řecka a Španělska, kde byla traumata vojenských diktatur řešena důsledně buď podle principu odpuštění a zapomnění (Španělsko), nebo právního potrestání a rozhřešení (Řecko), se u nás ani právně netrestá a nerozhřešuje, ale ani nezapomíná a neodpouští.Přitom jde o základní předpoklady k obnově národního zdraví, k uměřené sebekritičnosti. Úspěšná terapie dosud neproběhla, jak dokládají nepřehlédnutelné neurózy, které stále ještě dokáží otřást celým organismem. Čas sice může být všemocným lékařem, ale také nemusí. Koneckonců Německu se nepodařilo beze zbytku překonat vlastní neurózy ani po padesáti letech.

Společná je vlastní slabost

Tématu neuróz se v nedávném pražském vystoupení dotkla i Antje Vollmerová, místopředsedkyně Spolkového sněmu. Vedle výčtu konkrétních zábran, které mají Češi s Němci v nejlepší tradici dělby práce společné, narazila na zásadní otázky kořenů dané blokády, aby posléze nalezla společného jmenovatele pro rozvrácení první republiky sudetskými Němci i jejich poválečného vyhnání Čechy. Tímto jmenovatelem byla vlastní slabost.„Když Češi a Slováci v roce 1945 a 1946 vyhnali ze země své německé spoluobčany,“ řekla Vollmerová, "nečinili tak…