Kouřové signály

Při loňském kongresovém slyšení se ve Sněmovně reprezentantů odehrála dramatická scéna. Před pěti šéfy největších tabákových firem stanul asi sedmiletý chlapec. S dechem těžkého astmatika četl do tváří, zakalených bojem o miliardy dolarů, dopis o své nemoci. O tom, jak si s ostatními dětmi nemůže hrát na babu a jak se mu těžce dýchá, když kolem něj někdo kouří. Tabákoví baroni poté předstoupili před mikrofon a jeden po druhém bez mrknutí oka zopakovali naučenou básničku: Nevěřím, že je nikotin návykový.Každým rokem ztrácí tabákový průmysl ve Spojených státech dva miliony zákazníků. Ty, co přestanou kouřit, ať už v důsledku silné vůle či úmrtí, je třeba stůj co stůj nahradit. Šéfové největších tabákových koncernů jsou si této drsné matematiky dobře vědomi. Dokládá to ostatně další číslo: výrobci cigaret vydají ročně na reklamu šest miliard dolarů.

Velbloud Pepa zapůsobil

Jedním z prvních dojmů, které se Čecha ve Spojených státech zmocní, se týká tabáku: Jak málo lidí tu kouří! Ve veřejných a vládních budovách nemají kuřáci téměř šanci. Někdy dochází k srdceryvným scénám. Například v minnesotské tuhé zimě lze před budovami úřadů spatřit politováníhodné hloučky skalních kuřáků, kterak ve dvacetistupňovém mrazu přikrmují svoji závislost. Zapálit si na pracovním obědě s obchodním partnerem je nemyslitelné. V devíti případech z deseti zamíří váš společník automaticky do prostoru pro nekuřáky. Kouření je pro střední a vyšší vrstvy nemoderní. Je to něco,…