Bezradnost po sedmadvaceti letech

Vášnivé diskuse, které se v našich médiích rozpoutaly kolem obvinění vedoucích funkcionářů KSČ z vlastizrady, by si zasloužily vhodnější období, než je okurková sezona. Spor je o věci zcela zásadní, které svým významem přesahují konkrétní případ, o němž je řeč.Z řady úvah na téma vlastizrada je cítit jakési tiché zoufalství, jehož oprávněnost nelze popírat - zoufalství nad rozporem mezi přirozeným citem pro spravedlnost a autoritou zákonů. Objektivně je velmi obtížné právně dokázat komunistické viny, i když o nich z lidského hlediska nemůže být pochyb. Odtud pak docela věcná otázka: jsme vůbec v této zemi schopni vybudovat právní stát, když ani tak zřejmé nezákonnosti nedokážeme odsoudit? Podstatně méně věcná je ovšem už útěšná odpověď: věříme příliš právu, když se domníváme, že může vstoupit do minulosti a zjednat tam pořádek.Ve skutečnosti nejde o minulost, ale o přítomnost a budoucnost. Ve sporu se poněkud ztrácí podstata toho, co se vlastně v onom srpnovém týdnu stalo. Na území tehdejší ČSSR vtrhla ruská vojska, podporovaná menšími jednotkami ruských satelitů. Stalo se tak bez vědomí a proti vůli tehdejšího parlamentu, vlády, prezidenta a vedení KSČ jako fakticky nejvyššího mocenského orgánu. Všechny tyto instituce se stihly od agrese distancovat. Skupina lidí bez jakéhokoli mandátu a o své újmě s okupanty kolaborovala a snažila se vytvořit jakousi alternativní vládu, jejíž legitimita byla opřena pouze o ruské bodáky.

Legitimita vychází z vůle lidu

…