Nad Moldávií rudé slunce nezapadá

Ze strážnice vypochoduje rozložitý důstojník, bodrý čítankový ataman s knírem vydatně přesahujícím čelní obrys obličeje. V podpaží nese s neuvěřitelnou lehkostí školní stolek, v pěsti druhé ruky třímá za nohu překližkovou sesli: jako by právě vyhodili frekventanta večerního studia vojenské akademie i se škamnou. Přimhouřeným zrakem nějakou dobu střídavě přeměřuje pasažéry, kteří zrovna vystoupili z autobusu, a nasvícený průjezdní prostor před nimi, načež řidiče i s vozidlem vykáže na odstavnou plochu za strážnicí. Teprve pak umístí oba kusy nábytku podle svých představ. Nacházíme se za mostem přes řeku Prut, na rumunsko-moldavské hranici.

Protokol je pro kmány

Na desku stolku celník nepoloží vůbec nic, jen svá zápasnická předloktí. A takto uveleben začal úřadovat. Nejprve tichá přehlídka nastoupených. Zprava doleva, zleva doprava: boty, tváře, zavazadla. Pauza. Poté zaměří zrak na vlaštovčí hnízdo pod okapem. Pak zdvihne předloktí z lavice a pohodlně je rozloží na nebohé židli. A znovu: zavazadla, tváře, boty. Povzdech. Nato sejme čepici, čímž se na škamně poprvé ocitá nějaký odznak významného úřadu. Povzdech. Chlupatá předloktí se vracejí na lavici a váha se opět přenáší poněkud dopředu. Povzdech. Konečně začíná vlastní celní akt:"Nu, rebjáta. Kak u vas s valjutoj?"Lidé se ošívají, klopí oči, schovávají se jeden za druhého. Všichni jsou však uchlácholeni majorovým rozšafným vzezřením, takže onen rozruch je motivován spíše studem než strachem.…