V žáru irského léta

Nynější nepokoje v Severním Irsku jen oživily hlubokou a stále otevřenou ránu. Rozbušku odjistili katoličtí výtržníci a jejich protestantské protějšky s odpovědí dlouho nečekaly. Desetiměsíční příměří nakonec obstálo, ale ukazuje se, že samo o sobě nemohlo překlenout staré zášti ani hlubokou segregaci.

Město dvou tváří

První dojem z Belfastu ničím nevybočí z pomyslné turistické kartotéky: vcelku klidné a pohledné město. Většina obchodů a služeb zde funguje určitě lépe než v Praze. A těch pár poškozených budov s lešením lze přičíst běžným opravám. Večer se však začínají objevovat první příznaky abnormality: vylidněnými ulicemi obezřetně procházejí maskovaní vojáci s ostře nabitými samopaly v rukou.Nelze si nevšimnout ani „mírové čáry“, vedle bývalé berlínské zdi snad nejznámější uměle vytvořené vnitroměstské hranice v Evropě. Tvoří ji třímetrové ocelové bariéry zakončené ostnatým drátem či špičatými hroty. Tento plot Britové instalovali v sedmdesátých letech na většině styčných linií katolických a protestantských čtvrtí, aby tak alespoň trochu ztížili fungování zákona akce a reakce: k nim patřilo vzájemné vypalování a ničení domů na rozhraní obou světů. (V „neutrálním“ centru Belfastu ovšem žádné fyzické bariéry tohoto druhu neexistují.)Jistě, severoirská společnost se polarizovala už dávno před rokem 1969, kdy propuklo otevřené násilí. Už před tímto rokem vznikaly v britských městech vcelku homogenní enklávy, většinou na rasovém základě (například…