O radikálních reformách statutu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu se mluvilo naposledy před rokem, kdy obě instituce slavily padesát let od svého založení. V tomto směru se od té doby nic významného neudálo. Mezitím ovšem svět zažil mexický finanční krach, kolaps britské banky Barings a dramatický pád dolaru vůči jenu. Mezinárodní finanční systém se prostě ukazuje být daleko křehčí, než se původně předpokládalo, a proto se významná část schůzky nejvyšších představitelů sedmi nejvyspělejších zemí světa (G7) v kanadském Halifaxu soustředila právě na další úlohu těchto institucí, v první řadě pak Mezinárodního měnového fondu (MMF). Oprávněnost existence obou washingtonských molochů s tisícovkami zaměstnanců není tak jasná, jak by se na první pohled mohlo zdát. MMF vznikl jako instituce, která měla monitorovat mezinárodní systém fixních směnných kurzů, který existoval pouze do konce šedesátých let. Původním úkolem Světové banky bylo pro změnu financovat poválečnou rekonstrukci. Současné fráze jako „potřeba mezinárodní kooperace“ mohou podle týdeníku The Economist snadno znamenat jenom zbytečné úřednické papírování. Proto je třeba se tázat, zda obě instituce umějí něco, co mezinárodní, soukromým kapitálem ovládané trhy nejsou schopny zvládnout samy.
Měnový fond - správce bankrotujících zemí
Většina půjček MMF se soustřeďuje na potíže s platební bilancí rozvojových a bývalých komunistických zemí. Jak deficit platební bilance vzniká? První…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
