Revoluce bez revolucionářů
Listopad 89 zůstane připomínkou konce starého režimu
Pět let uplynulo od listopadového převratu, a média i politici složili tomuto výročí daň zdvořilé úcty a bilancování. Ačkoliv jen málokdo zpochybňuje význam tohoto dějinného zvratu, přece jen se nelze zbavit dojmu určité rozpačitosti nad povinným připomínáním a nechuťi vracet se, oslavovat, nebo dokonce se dojímat tím, co se před pěti lety událo. Jako by emocionální náboj „sametové revoluce“ nezvratně vyprchal.
Naléhavost se vytratila
Na první pohled je jasné, že listopad 89 je historickým přelomem: vždyť po padesáti letech byla v zemi nastolena svoboda. Dějinné přelomy, respektive jejich zakladatelský nebo „ukončovací“ význam, ovšem bývají předmětem zjitřených polemik a protichůdných intepretací, terénem handrkování o zásluhy či viny. Tyto zvraty rovněž fungují jako společensky a politicky ritualizované nositele určitých hodnot - odtud např. slova o „odkazu“ 28. října, Vítězného února, či Pražského jara. K takovému „odkazu“ se pak určité společenské skupiny hlásí, rozvíjejí ho, oslavují, brání či popírají.Listopadové události byly v tomto smyslu živé zhruba tak rok nebo dva. Například v roce 1990 vystoupili bývalí studentští vůdci s prohlášením o „ukradené revoluci“. Lidé tehdy naléhavě pociťovali potřebu pochopit, co se vlastně stalo. Dostávalo se jim odpovědí podle toho, jak kdo byl zklamán nebo zaskočen polistopadovým vývojem - od tvrzení, že šlo o předem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
