Když Evropa hraje mrtvého brouka
S Viktorem Blažičem o tom, že stát musí mít štěstí, aby přežil
Viktor Blažič (1927), jeden z ideových průkopníků slovinské samostatnosti, patří k nejvýznamnějším slovinským publicistům. U nás ho znají především čtenáři revue Střední Evropa, která publikovala jeho eseje o historickém zákulisí balkánského dramatu. Jeho vlast vyvázla z ničivého rozpadu jugoslávské federace jen s menšími škrábanci a už řadu let patří mezi nejspořádanější státy v bývalé východní Evropě. Stála proto už delší dobu spíše stranou zájmu médií. To se však změnilo letos na jaře, kdy se Slovinsko dostalo do sporu s Itálií. Berlusconiho vláda oživila otázku nemovitého majetku Italů, kteří se po druhé světové válce vystěhovali z Jugoslávie, tzv. optantů. Řím ultimativně požádal o navrácení nemovitostí a zablokoval přístup Slovinska do Balladurova paktu o stabilitě v Evropě a do Evropské unie.
Skutečnost, že Itálie při dohodách s Evropskou unií blokovala Slovinsko, představuje - vedle sudetoněmecké otázky a řecko-makedonského sporu - třetí mezistátní evropský problém, který má své kořeny v jedné ze dvou světových válek.Předhistorie aféry sahá skutečně do druhé světové války, kdy bylo dnešní Slovinsko okupováno a anektováno. Jeho území si rozdělily Itálie, Maďarsko a Německo. Tamní propaganda, podobně jako v případě Sudet, hovořila ovšem o „návratu jednotlivých území“ tam, kam vždy „patřila“.Komu Slovinsko „patřilo“ víc: Itálii, anebo Německu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
