Pravověrné impérium je jen jedno
Několik úvah řecko-byzantských
Ze tří kořenů Evropy, tedy židovského/křesťanského, keltského/germánského/slovanského a antického, zdá se být vliv posledně jmenovaného dnes nejslabší. Ale je to jen zdání: není přece vůbec lhostejné, na jakém místě a v jakém jazyce poprvé zazněla filozofická rozprava, lyrický verš, tragédie a politická disputace. I my jsme potomky antického Řecka více, než si většinou uvědomujeme. Naproti tomu řekne-li se „Byzanc“, představíme si cosi strnulého, okázalého, kulturně neplodného a pro současnou Evropu zcela nezajímavého. Idea Řecka - to, co se nám vybaví z klasického vzdělání - je pro nás nekonečně živější než idea Byzance.Karty představ a kulturních idejí se však zamíchají, jakmile se alespoň trochu obeznámíme se stavem věcí přímo na místě. Reálné Řecko a Byzanc (netotožné s ideou Řecka a Byzance) existovaly po sobě v jedné zemi. A vůbec není jednoznačné, kdo a co v této zemi žije dnes.
Řecko jako evropský sen
Antická kultura žila v Evropě od renesance jako povědomí o ztraceném ideálním světě, po němž se nám nejprve stýskalo a pak jsme se pokusili křísit. Winckelmann, Goethe a Hölderlin jsou třemi fázemi tohoto vývoje: od obrazů světa nikdy reálně neexistujícího přes sen o syntéze germánského severu s antickým jihem až k přesvědčení, že dnešní obyvatelé Řecka jsou fyzickými i duchovními nástupci Homérů a Periklů a že jejich pokusy o osvobození z turecké nadvlády jsou výrazem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 16 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
