Z provizória pomalu celý život
„Ježíšmarjá, jak já to zvládnu!“ říkala si Alena, když poprvé uviděla Vendulu, sedící ve vozíku na druhém konci chodby kladrubského rehabilitačního ústavu. Ve stejné chvíli si Vendula o právě přicházející mladé sestřičce pomyslela: „Panebože, další nové trdlo, kterému se bude muset vysvětlovat všechno znova.“ Alena Hašková zrovna nastoupila do Kladrub jako ošetřovatelka a Vendula Neumannová, tehdy studentka čtvrtého ročníku filozofické fakulty, byla jejím prvním samostatným případem. Se svými dojmy z onoho dne se však jedna druhé svěřily až mnohem později. Jejich rozmluva tehdy začala zcela normálně, jak se sluší na vztah mezi zdravotní setrou a její pacientkou.„Když ji člověk uvidí poprvé, je trochu konsternovaný. Ale pokud ten pocit překoná a začne s ní mluvit, zjistí, že je to skvělá žena,“ říká paní Alena o své přítelkyni dnes. Vendula prodělala dětskou mozkovou obrnu a odjakživa se pohybuje jen na invalidnímu vozíku; kromě ochrnutí těla trpí i poruchou řeči, kterou doprovází nekotrolovatelné a bezděčné cukání hlavy. Alena Hašková s ní žije v jednom bytě na Vinohradské třídě v Praze už třiadvacet let.
Handicap se vyrovnal
Bydlela stále ještě v Kladrubech na svobodárně, když se jí narodila dcera Michala. Už tehdy byly s Vendulou dobré kamarádky, Alenina nová situace však jejich přátelství posílila. "Společnost odpustí spíš deset potratů než jedno nemanželské dítě a k svobodným matkám se chová podobně jako k…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
