O bojnickém handlování
Česká vláda je připravena splnit slovenská přání
Od jara 1990 se opět s prudkostí, charakteristickou pro zástupné problémy, rozhořel spor o tzv. Bojnický oltář. Tento deskový oltář, který namaloval někdy krátce po roce 1350 ve Florencii Nardo di Cione řečený Orcagna, pokojně odpočíval v severní Itálii až do roku 1874. Tehdy jej tam zakoupil uherský magnát János Pálffy z Erdödu, který ho kolem roku 1900 nechal instalovat v kapli svého hradu Bojnice. Odsud se pak odvíjí příběh, který dodnes zaměstnává ministry kultury, zahraničí, historiky a diplomaty dvou novopočených suverénních států z bývalého Československa.Hlavním neštěstím celé záležitosti je drobnost lingvistického rázu: pro tento italský gotický oltář se teprve v souvislosti s jeho krádeží roku 1933 ujalo v novinách označení Bojnický oltář. Pokud by se o něm i nadále mluvilo jako o „Orcagnovi“, asi by se nemohl stát předmětem tak vášnivého sporu - ke Slovensku ho totiž poutá opravdu jen název.
Bez nároku
Tahanice o Bojnický oltář, které měly svou předehru už v letech 1968–1969, dostaly po roce 1990 nový rozměr: motivovaly rozsáhlý archívní výzkum, kterým se podařilo shromáždit velmi podrobnou dokumentaci k celé cause a tím vyvrátit celou řadu temných mýtů, přičítajících Čechům kořistnické záměry od samotného počátku.Ukázalo se, že jeho loupež z roku 1933 opravdu nebyla fingovaná, že oltář byl po svém nalezení o rok později skutečně v katastrofálním stavu a že…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
