Norimberský trychtýř ještě nikdo nesestrojil
Několik poznámek k českým učitelům cizích jazyků na konci školního roku
Můj soused, bývalý řidič plzeňské tramvaje, a jedna prodavačka svíček ze Svaté Hory mají leccos společného: oběma je mezi 65 - 70 lety, dostalo se jim minimálního vzdělání, celý život prožili v Čechách a za posledních čtyřicet let potkali asi tolik Němců jako normální člověk Číňanů. Přesto dovedou dobře německy: mluví gramaticky správně, mají dobrou výslovnost i slovní zásobu. Přitom jejich němčina je jazyk hovorový, žádná spisovná řeč, o německé gramatice nemají ani ponětí.Studenti, kteří přicházejí na univerzitu, jsou na tom opačně: v gramatice se vyznají i potmě, znají názvy gramatických konstrukcí, o kterých jsem si donedávna myslel, že se jedná o nějaká exotická zvířata. Mají však potíže s plynulým vyjadřováním. Po několika letech učení jim dělá potíže dát dohromady kloudnou větu, mají strach dělat chyby, bojí se situací, v nichž je třeba užívat jazyka spontánně, bojují s pamětí: zapomínají slovíčka a kontexty. Cizí řeč se - na rozdíl od mého souseda řidiče a prodavačky svíček - několik let učili, a přesto je, pokud jde o její užívání, mezi nimi na první pohled či vlastně poslech patrný velký rozdíl.
Learning by doing
Jak je to možné? Může za to posledních čtyřicet let? Částečně asi ano. Ale ani totalita nemůže za všechno a navíc od roku 1989 uplynulo už pět let. Můj soused se naučil německy jako mladý kluk a udržel si…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
