Mít pravdu nestačí
Po Litvě a Polsku zvítězili postkomunisté i v Maďarsku.
Rozpad sovětského bloku nešel ruku v ruce s převzetím moci nekomunisty. Zprvu se zdálo, že to je jen záležitost času a že je to vlastně přirozené. Koneckonců, leckde ani neexistovala významnější antitotalitní opozice. Poslední dobou se však v mnoha zemích střední a východní Evropy stále výrazněji ukazuje opak: nekomunistické strany moc postupně odevzdávají.Když v litevských parlamentních volbách v roce 1992 zvítězili postkomunisté, zdálo se snadné nalézt viníka. Byla jím katastrofální hospodářská situace, v níž se Litva ocitla po získání nezávislosti a kterou nebylo možné změnit bez zvýšení dodávek ruské energie a ropy. Voliči pochopili, že tento úkol může v Moskvě splnit spíše „rudý lišák“ Brazauskas než Landsbergis se svou zálibou v teatrálních gestech.Když o rok později získali postkomunisté moc i v Polsku, šlo to už těžko vysvětlovat pouze ekonomickými argumenty. Vedle teze o vedlejších účincích „šokové terapie“ proto vzniklo i několik dalších - především ta, že voliči rozptýlili své hlasy kvůli nadměrnému počtu pravicových stran, účastnících se voleb.Teď, když právě skončily parlamentní volby v Maďarsku, stojí před analytiky ještě tvrdší oříšek. Maďarsko je totiž zemí, která zvolila nešokovou, evoluční cestu transformace a k tomu disponuje rozhodně nejstabilnějším stranickým spektrem z celé středovýchodní Evropy.V čem tedy spočívá tajemství triumfu postkomunistických stran…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
