Na cestě od radikalismu ke kompromisům
Vzestup a pád českých politických stran
Za dobu své existence prošly české politické strany pohnutým vývojem. Nechyběly v něm zákazy, rozpouštění, násilné slučování či přejmenování. Jejich historie začíná v šedesátých letech minulého století a pokračuje nepřerušeně - s výjimkou let 1914–1917 - až do mnichovského diktátu. V následujících letech se pak několikrát ukázalo, že stranická legitimace se může stát předmětem osudným pro život mnoha lidí. Po násilných dějinných zvratech proto zůstává otázkou, na co naše současné strany vědomě či nevědomě navazují.
Tři období demokratického stranictví
Zatímco těsně před sovětskou okupací v roce 1968 bylo možné alespoň hypoteticky uvažovat o postupné obnově předúnorového politického spektra, o dvacet let později to již nepřipadalo v úvahu. Dvougenerační propast, dělící listopad 1989 od konce poválečné „polodemokracie“, jakož i politický a hospodářský vývoj v sedmdesátých a osmdesátých letech předurčily, že obnova pluralismu v českých zemích bude probíhat převážně mimo rámec poválečné tradice. Nicméně některé strany - ač to nerady slyší - na své předchůdkyně z Národní fronty navazují fakticky i organizačně. Existující strany lze tudíž rozdělit zhruba do tří skupin:1/ nové strany (ODS, ODA, zelení, republikáni atd.),2/ obrozené strany, tedy ty, které existovali před listopadem 89 (KSČ, KDU-ČSL, Hiršovi „socialisté“),3/ staronové strany, které mají předúnorové…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 18 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
