Stát a církev stavějí babylónskou věž
V Babylónu se svého času zmátly jazyky: totéž se stalo při již přes rok trvajících koaličních jednáních o restitucích církevního majetku. Navenek se sice hlavně hovořilo o tom, jak naložit s poli, lesy, rybníky nebo budovami, všichni ale dobře věděli, že se zároveň rozhoduje o příštím postavení církví ve společnosti. Do hry tudíž vstoupily politické a ideologické představy - někdy explicitně, nejčastěji však ve skryté podobě, což bývá nejhorší. Sama ústřední otázka, zda a jak restituovat, byla položena chybně. To zásadní, o co běží, je nastolení nového a v moderním světě obvyklého vztahu mezi církvemi a státem.
Peníze nikdy nestačí
Předně nelze uvažovat v primitivním logickém řetězci: restituce tvoří předpoklad ekonomické nezávislosti církví, ta zakládá jejich politickou svobodu, která zase ústí ve svobodu náboženskou. Věci spolu jistě souvisejí, ale mnohem složitěji. Ani stoprocentní vrácení majetku neumožní, aby se církve okamžitě odpoutaly od státního rozpočtu - restituce by ročně mohly vynést 40 až 60 miliónů korun, tedy řádově méně, než činí současné dotace. Částka by zdaleka nepokryla ani vnitřní provoz církví, ani ne platy duchovních. Zejména katolíci navíc soudí, že církve nežijí pouze „kostelem“ a „hřbitovem“ - další peníze je proto třeba věnovat na charitativní a vzdělávací činnost. Samostatnou kapitolu pak představuje financování oprav zdevastovaných památek, často národního významu, které jsou v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
