Už víme, co je za dveřmi třinácté komnaty
S budoucností vojenských prostorů si nikdo hlavu neláme
Chvíle po výbuchu, který loni v létě zničil tři pokoje jeho domku, si Jaroslav Bergmann dodnes nedokáže vybavit. Později mu řekli, že jenom seděl na židli a neustále opakoval: „Mami, mně je špatně, mami, mně je špatně.“ Měl otevřenou ránu na rameni a obklopovala ho mračna černého, dusivého kouře. Kulový blesk, prolétlo mu hlavou. Až po operaci v karlovarském špitále se dověděl, že jeho dům na kraji vesničky Korunní zasáhl cvičný granát vypálený z nedalekého vojenského prostoru.Fatální chyba doupovských dělostřelců dala nový impuls debatě mezi odpůrci vojenských cvičišť a armádou. Spor propukl ihned, jakmile to vůbec bylo možné - tedy krátce po listopadu 1989. Tehdy mělo na území Čech a Moravy vojsko k dispozici osm uzavřených oblastí. Oficiálně se jmenovaly „újezdy“ a zabíraly zhruba 200.000 hektarů, což pro srovnání představuje dva průměrné okresy. Díky přísnému zákazu vstupu je obestíralo tajemství, ale jejich pověst byla nevábná. Za posledních čtyřicet let byly kvůli nim srovnány se zemí desítky vesnic, desítky dalších zchátraly na samou hranici obyvatelnosti. V roce 1990 zavalily ministerstvo obrany petice, ve kterých města a obce sousedící s újezdy naléhavě žádaly zrušení vojenských cvičišť. Armáda jim vyhověla ve třech případech: vyklidila Ralsko, Milovice a Dobrou Vodu. V uvolněných oblastech ale nebyl až dosud privatizován majetek a chátrá i to, co…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 18 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
