Pravda výjimky a pravda pravidla
Spielbergův první film pro dospělé
Ve své recenzi Schindlerova seznamu v únorovém čísle časopisu Commentary upozorňuje Philip Gourevitch na širší, sociálně historický kontext vzniku tohoto „prvního Spielbergova filmu pro dospělé“: Spatřuje ho v okolnosti, že pamětníci holocaustu vymírají a s nástupem nových generací se jeví naléhavou potřebou zabránit zapomenutí. Je to jistě chvályhodné a svědčí o relativním morálním zdraví elit příslušné společnosti, pokud by tomu tak bylo. Může však být vzpomínka, navíc na něco druhými tak evidentně neuchopitelného, jako je holocaust, pravdivě umělecky rekonstruována, ať už je řemeslná virtuozita, příslušné „umělecké mistrovství“, jakkoli dokonalé?
Neuchopitelné téma
Už dlouho před rokem 1982, než vznikla stejnojmenná historická non-fiction australského novináře Thomase Keneallyho, objevily se pochybnosti (T.W.Adorno aj.), zda samo toto historické téma, jeden z prvních záchvěvů konce historie - Apokalypsy, nevylučuje už z povahy věci umělecké vyprávění příběhu, zvláště ve vizuální podobě. Rozhodným normativním slovem tu byl Lanzmannův encyklopedický kolos Šoa, který při použití nejstřídmějších možných obrazových i verbálních prostředků shrnul vše podstatné, aniž se vůbec uchýlil k tzv. filmové řeči, pamětliv starozákonního příkazu „Neučiníš sobě rytiny“, možná nejvíce platného právě v této věci. (Nelze vyloučit, že i Spielberg, byť jen podvědomě, se snaží oslabit…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 18 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
