Kargokult Národní galerie
Národní galerie si letos nemůže stěžovat na malou publicitu v tisku: každou chvíli se o ní píše, byly o ní natočeny tři dokumentární filmy, stala se předmětem televizní debaty. Prohlášení stíhá prohlášení, jeden obviňuje druhého. Veřejnost však sotva ví o něco víc než na začátku. Kdo v této hře hraje? A o co se hraje?
Ředitelé
V letech 1967–1990 byl ředitelem Národní galerie Jiří Kotalík. Pod jeho vedením galerie rozšířila expozice, vedla monumentální výstavní činnost a získala jisté mezinárodní renomé. To je známé. Méně známé je, co Kotalíkovo působení znamenalo pro galerii samotnou. Ambiciózním cílem, kterého J.Kotalík za podpory tehdejšího režimu dosáhl, bylo vybudování galerie, která by v českém výtvarném životě neměla konkurenci. Tomu podřídil veškerý chod instituce, která se přizpůsobovala jeho neustále se měnícím nápadům. To katastrofálně poznamenalo systém práce NG. Kotalíkovým nástupcům zůstal kolos technicky různě zachovalých budov a instituce postrádající řád a rozumnou vnitřní strukturu.První oficiálně jmenovaný Kotalíkův nástupce Lubomír Slavíček neměl příliš na vybranou. Chtěl zachovat galerii v rozsahu, který pro ni zajistil Kotalík a vytvořit vnitřní řád, který scházel. Uvést do pořádku instituci s neprůhledným hospodařením a chybějícími úředními dokumenty i postupy bylo programem málo atraktivním na to, aby sjednotil představy zaměstnanců a zajistil si podporu ministerstva. Slavíček se navíc střetl s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
