Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Politika

28. říjen a konec monarchie

Před pětasedmdesáti jsme přišli o možnost mít svého krále

Sotva utichla polemika o tom, zda vůbec máme slavit 28.říjen, rozhořela se nová bitva. Tentokrát už ne o to, zda slavit, ale kdo bude hlavním oslavovatelem, respektive komu bude toho dne patřit politicky posvátný prostor Václavského náměstí. Komické drama na český způsob nabírá stále větší obrátky: Miroslav Sládek, vůdce českých křiklounů, který si u příslušných byrokratů náměstí zamluvil, vyhrožuje prezidentu republiky, že ho ke sv.Václavovi nepustí, zatímco prezident neohroženě odpovídá, že v kladení věnců mu nemůže nikdo zabránit. Členové komise pro přípravu státního slavení se nechávají slyšet, že není nic rozhodnuto a že vše zvažují. Deset dnů před inkriminovaným datem je oznámeno, že státní činitelé položí věnce už 27.října a prezident k sv.Václavovi přijde ještě podruhé 28.října ráno. Úředníci loajální vůči demokratickým zákonům a předpisům mezitím vysvětlují, proč s demonstrací sládkovců nelze nic dělat, a pražský primátor úředně správným postupem získává právo na příštích dvacet let pořádat na Václavském náměstí vždy 28.10. vlastní manifestace. O dotyčné kauze se provádějí výzkumy veřejného mínění a prošetřuje ji též prokuratura. Z některých jejích vyjádření dokonce vysvítá možnost, že strana pana Sládka bude nakonec úředně rozpuštěna.

Vědomí historické velikosti

I když se letos s datem 28.říjen pojí převážně komičnost - navzdory tomu, že státním činitelům asi do smíchu není - nebylo tomu tak v našich dějinách vždy. Stačí připomenout rok 1939, 1968 či léta 1988 a 1989. Z toho, co se dnes děje okolo státního svátku, proto ještě nemusíme vyvozovat ukvapené závěry. Můžeme se ovšem po zániku Československa oprávněně ptát, co pro nás toto datum znamená, čeho a jak silným je symbolem, s jakými hodnotami je spjato.Žádné politologické či historizující úvahy o tom, co se před pětasedmdesáti lety skutečně stalo, co se mělo nebo nemělo stát, nemohou mnoho změnit na emocionálně pozitivním vztahu ke vzniku Československa. Ten je hluboce vryt do českého vědomí jako historický výkon, kterým vyvrcholilo úsilí národa započaté národním obrozením. Velikost dodává tomuto výkonu v českých očích nejen ideové a faktické směřování, které mu předcházelo, ale zejména prvních dvacet let republiky. Vysloví-li se totiž v souvislosti s českými dějinami slova jako svoboda, demokracie, právní stát, nezištná pomoc jednoho národa druhému, vyspělost, světovost, vybaví se nám první republika. Pro předchozí české generace představoval tento stát takovou hodnotu, že za něj byly ochotny obětovat život, a mnozí ho také položili. Tyto oběti ve jménu svobody národní a individuální, to jest ve jménu samostatnosti a demokracie, by měly zavazovat víc než skutečnost, zda se opravdu všechny pozitivní hodnoty a ideály objevily až s 28.říjnem 1918.Nejvyšší představitelé našeho státu dnes z pochopitelných důvodů nezdůrazňují samotnou hodnotu československé státnosti a emocionální vztah k ní, ale spíše obecné ideály, k jejichž realizaci došlo po 28.říjnu 1918 a jež se uskutečňují i v České republice. Podívat se blíže na tyto ideály ovšem znamená především zamyslet se nad kontinuitou a diskontinuitou v souvislosti s rokem 1918, v němž většinou spatřujeme počátek svobody, demokracie, nezávislosti, a naopak konec útlaku, nesvobody a historické nespravedlnosti.

Mýtus žaláře národů

Slovo demokracie, které se dnes používá jako univerzální zaklínadlo, se sice dostalo tak říkajíc do módy až po první světové válce, nutno však říci, že i rakouská monarchie byla demokratickým státem. Od revoluce 1948 se vyvíjela jako moderní konstituční monarchie (s výjimkou 50.let), s rozvinutým parlamentarismem, široce vyvinutou samosprávou, právním systémem, politickými i ekonomickými svobodami apod. Právě tyto podmínky umožnily, že česká společnost, rychle se rozvíjející zejména v poslední třetině minulého století, dosáhla na jeho přelomu kulturní, sociální, politické a ekonomické úrovně srovnatelné s nejvyspělejšími západními národy. Pokud tedy 28.říjen 1918 znamenal počátek politické svobody a demokracie, pak to částečně platí pouze ve srovnání s poměry předcházejících válečných let. (Od vypuknutí války do počátku roku 1917 byl eliminován parlament a omezen běžný politický život. Přitom vzrostl vliv armádních a nacionálně německých kruhů na vnější i vnitřní rakouskou politiku, který se projevil mj. výrazně protičeskými opatřeními.)Ani otázku národní svobody nelze zodpovědět jednoznačně. Čeština sice až do zániku Rakousko-Uherska měla nižší sociální a v některých oblastech i úřední statut, ale český politický a kulturně společenský život netrpěl nějakými výraznějšími omezeními. Problém spočíval v tom, že české země byly etnicky rozděleny a antagonismus mezi českým a německým etnikem zejména v samotných Čechách narůstal. Zatímco před rokem 1918 měli čeští a moravští Němci - díky své příslušnosti k politicky rozhodujícímu národu - relativně větší vliv na politiku Vídně než etničtí Češi, pak po převratu se situace obrací a Češi se stávají „státotvorným“, to jest politicky dominujícím národem nejen v českých zemích, ale i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Jestliže 28.říjen přinesl Čechům osvobození z „žaláře národů“, pak má toto tvrzení své oprávnění opět jen ve vztahu k válečným letům, kdy se Rakousko dostává zcela do vleku císařského Německa a vnitřních německo-nacionálních sil a kdy jsou Češi nuceni účastnit se daleko za hranicemi své vlasti zcela nesmyslných válečných jatek. (Přes 110 tisíc jich v uniformách rakousko-uherské armády nalezlo smrt.)

Zpřetrhaná kontinuita

28.říjen 1918 byl pro český národ a jeho politickou reprezentaci vzhledem k vývoji situace v předchozích čtyřech letech přirozeným a vcelku logickým východiskem. Pokud jde ovšem o realizace moderních politických ideálů v našich dějinách, nepředstavoval převrat v roce 1918 (v širším časovém průmětu) nějaké zásadní novum či počátek, a dokonce ani bod, ke kterému by směřovalo veškeré předchozí české úsilí.To ovšem neznamená, že 28.říjen 1918 nebyl zásadním zlomem: získali jsme zcela novou státnost a nové geopolitické postavení. Zpřetrhaly se staré vazby a začaly rozvíjet nové. Tomu jsme uzpůsobili i potřebné ideje (např. čechoslovakismus). Získali jsem Československou republiku, ale zároveň jsme definitivně ztratili něco, co jsme předtím tisíc let měli - monarchii. To, co se v době okolo převratu - a koneckonců i dnes - jevilo snad jen jako forma, tvoří nakonec nejzávažnější trvalou změnu a diskontinuitu, kterou 28.říjen vnesl do českých dějin a české státnosti.Československo zmizelo z mapy zprvu po dvaceti letech a minulý rok definitivně. V demokracii žijeme od roku 1918 teprve přibližně 26 let, národní svobodu jsme ztratili už dvakrát, ale republika v té či oné podobě trvá nepřetržitě, snad s výjimkou protektorátu (i tehdy jsme ovšem měli státního prezidenta). Naše republikánství je dnes pro nás něco tak samozřejmého, že ho ani nevnímáme a sotvakdy si ho položíme do otázky.

Náhle zrozená republika

České království, respektive státní útvar známý jako země Koruny české, existovalo z právního hlediska až do roku 1918. Původně personální spojení tohoto království s ostatními rakouskými zeměmi postupně přerůstalo v užší a pevnější vazbu. S rostoucím centralismem habsburské říše se zároveň rozvolňovaly státoprávní svazky zemí Koruny české a postupně zanikaly některé vnější a institucionální znaky Českého království. (Například k poslední korunovaci českého krále Ferdinanda Dobrotivého došlo v roce 1836.) Většina české politické reprezentace před první světovou válkou stála pevně na stanovisku českého státního historického práva, to jest, že České království trvá. (Výjimku tvořila sociální demokracie, která ovšem požadovala federalizaci Rakouska, což se prakticky do značné míry krylo s požadavky ostatních stran.) Z tohoto stanoviska prosazovala česká politika požadavky, jako například, aby se císař nechal korunovat za českého krále, aby byly zvýšeny kompetence zemských sněmů, aby byl svolán generální sněm zemí Koruny české apod. Cílové představy českých politiků o naplnění státního historického práva se sice lišily (federace, konfederace, personální unie), ale počítaly se zachováním Rakouska a s věrností habsburské dynastii.Teprve po vypuknutí války se začínají formovat představy o samostatném českém státě mimo Rakousko. I tyto představy ovšem zprvu počítají se zachováním monarchie. Masaryk v prvních letech své zahraniční akce uvažuje s poukazem na monarchistické cítění velké většiny národa o tom, že na trůn nezávislého českého království by dosedl kandidát z nějakého západoevropského královského rodu. Také někteří politici v Čechách plánují samostatné království s ruskou dynastií na trůně. V roce 1915 asi v českých zemích málokdo tušil, že za tři roky vznikne republika. O tom, že se tak stane, rozhodly v podstatě vnější zahraničně politické okolnosti. V únoru 1917 svrhli v Rusku cara, což mělo v českých zemích velký vliv. V témže roce vstoupily do války Spojené státy. Orientace zahraničního odboje na tuto velmoc a na Francii s sebou přirozeně přinesla i požadavek na zřízení republiky. Tento názor pak zvítězil i mezi domácími politiky.Po ustavení samostatného státu však propuká nadšení, v němž se náhle zrozeným republikánům začíná jevit, že je potřeba zavrhnout nejen rakouskou monarchii, ale monarchii vůbec a také vše, co je s ní spjato. Okázalé republikánství už v prosinci 1918 zákonem ruší šlechtictví a šlechtické tituly. Zároveň zakazuje bývalým šlechticům používat u jména i přídomky či dodatky vyznačující šlechtictví.

Krále prezidentem nenahradíš

Konec monarchie, to jest Českého království, vskutku nebyl jen formální akt. Nesl s sebou výraznou diskontinuitu jak pokud jde o vlastní dějinné sebeporozumění, tak pokud jde o českou státnost a její instituce. Ta byla ve značné míře připravena o tradiční legitimitu zakořeněnou v historii. Například byly zrušeny zemské sněmy, které se vyvinuly z původních stavovských sněmů a které měly za sebou staletou kontinuitu a tradici. Uměle, revolučně vytvářené základní instituce, nemající oporu v kontinuální tradici, postrádající hloubku historické vážnosti, jsou daleko více vydány na milost a nemilost rozmanitým nahodilým okolnostem. Tak československý parlament nesehrál v osudech této země žádnou významnější roli. V rozhodujících chvílích naší historie buď mlčel, anebo schvaloval, o čem se rozhodlo jinde, a to nejen za komunismu. Nakonec věren své roli, před zánikem státu disciplinovaně rozpustil sám sebe.28.října 1918 jsme přišli o možnost mít svého krále. Z dnešního hlediska by se mohlo zdát, že na rozdíl od 11 současných evropských monarchií máme jen o jednu turistickou atrakci méně, ale význam monarchie je hlubší. A to i přesto, že bychom samozřejmě jen těžko odpovídali na otázku, která se dnes často staví jako nejzákladnější: K čemu by byl daňovému poplatníkovi král?Králové už dnes nejsou z Boží milosti (formálně možná ano), nelpí na nich ani tak Boží posvátnost jako posvátnost historie a tradice. Dodávají vážnost a hloubku státům a společnostem, už tím, že své postavení nečerpají z řádu moderního světa, z řádu měřitelných účelů a racionálních funkčností, z řádu otázek daňových poplatníků. Prezidenty, stejně jako kohokoliv jiného, si lid (nebo jeho zástupci) může zvolit, jak se mu zamane. Král je ovšem ke svému poslání vyvolen většinou od narození a symbolizuje tak skutečnost, že stát je víc než jen hříčka v rukou těch, kteří v něm právě žijí.28.říjen odkázal české státnosti především republikánství. Koneckonců je proto logické, že ho tato republika chce slavit jako svůj svátek. Nemusíme mu ovšem slovy dodávat víc vznešenosti, než mu náleží, zvláště poté, co jsme ji nepotvrdili činy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 43/1993 pod titulkem 28. říjen a konec monarchie