Chvála jedinečnosti
aneb Výtvarná kritika jako P( r )omluva
Pro výtvarné umění se rok 1992 otevřel exemplářem nečekaným: bouřlivou reakcí veřejnosti na znojemskou výstavu Michala Machata a Martina Velíška. Problém institucí, morálky v umění, a střídání stráží se všemi důsledky poznamenal vlastně všechno, co se potom odehrávalo.
Morálka a instituce
Nejasnost kritérií a postojů jednotlivců i institucí , mající daleko do „líného proudu demokracie a plurality“, umožnily nejen sérii „kauz“, která pokračovala koneckonců jako „prodloužená“ roku 1991 (a tedy let předcházejících ), ale v subtilnější podobě svůj pendant nalezla i v pochybnostech doprovázených jednotlivé výstavy, které na sebe strhly pozornost zejména zasvěcenějších diváků - odborníků. Kromě znojemského skandálu, jehož neopodstatněnost prokázaly výstavy týchž výtečníků v Havířově, Bratislavě a říjnu i Praze, si svou neuzavřeností pozornost zaslouží spor o Akademii výtvarných umění známý jako „Knížák versus Načeradský“, otazníky kolem Kramářovy sbírky, která byla darována národní galerii, vleklé licitování s Veletržním palácem, v jehož pozadí probíhá diskuse o pojetí galerijní činnosti a o kompetencích ministerstva kultury a které (nepřiznaně) ovlivňují i osobní antipatie, strach ze ztráty prestiže a z nutné změny. V posledních měsících se - pro veřejnost na stránkách čtrnáctideníku současného výtvarného umění Ateliér - jedná o to, jak lze rozlousknout tvrdé oříšky s problémem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
