Místo bytů bunkry
Albánie se probouzí jen zvolna
Svět vlastně Albánii ještě neobjevil, říká Ejup, pětatřicetiletý podnikatel původem z Kosova, a s kopce nad přístavním městem Drač ukazuje na prázdnou písečnou pláž, lemovanou bunkry a ztrácející se na obzoru. Jsou tu otevřené možnosti pro turistiku, podnikání i obchod, ale zatím se k nám nikdo zvlášť nehrne, dodává a pobízí nás, abychom se rychle vrátili k autu. Během naší několikaminutové nepřítomnosti by totiž někdo mohl odšroubovat kolo anebo utrhnout zpětné zrcátko.V Albánii může být cizinec okraden skutečně na každém kroku. Stoprocentní záruku neskýtá ani úplatek policistovi, aby na auto chvíli dohlédl, neboť i policie často s lupiči spolupracuje. Ejup proto uznává, že tak nebezpečná zem navzdory všem přírodním krásám není pro turisty zrovna lákavá, přesto však zastává názor, že by se lidé ve světě měli zbavit obav z blízké války a hlavně představ o Albánii jako o uzavřeném, takřka nepřátelském státu, v němž se zastavil čas.
Velmi sametová evoluce
Albánie byla dlouho spojována s pojmy izolace, informační blokáda, stalinismus a zákaz náboženství. V povědomí šlo o malý, zapomenutý stát kdesi na Balkáně, kde vládl režim Envera Hoxhi a děly se asi strašné věci, o nichž se však dalo jen tušit.Po Hoxhově smrti v roce 1985 a především po pádu železné opony ve východní Evropě se ovšem i v Albánii společenský život pozvolna rozvířil. Nejdříve Hoxhův nástupce Ramiz Alia postupně odbourával…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
