Demokracie a la Tudjman
Režim tvrdě zametá jak s kritiky, tak se zbylými Srby
Jen málo východoevropských zemí se dokázalo opravdu vymanit ze zajetí komunistických struktur. Asi nejhůř dopadlo Chorvatsko: tamější režim dnes není komunismem let sedmdesátých, ale padesátých. Dlouho se tento návrat do minulosti ospravedlňoval válkou, neboť ve výjimečném stavu se na porušování demokratických principů hledí jako na nutné zlo. V době od prvních mrtvých na jaře 1991 do ukončení srbských útoků o rok později bylo Chorvatsko navíc právem považováno za oběť agrese. Chorvatské vedení se sice zpočátku mohlo k otázce chorvatských Srbů stavět vstřícněji a nenahrávat oživováním nacionálních vášní bělehradským záměrům, vina za vypuknutí války však padá plně na Miloševičovu velkosrbskou politiku.Dnes už není na co se vymlouvat. Nedávná čistka v „Slobodne Dalmaciji“, posledním nezávislém chorvatském časopise, a stále otevřenější vyhánění zbylých Srbů z Chorvatska odhaluje pravou tvář Tudjmanova režimu.
Vůdcovská diktatura
Jedna věc je dnes v Chorvatsku zakázána: jakákoli kritika prezidenta a jeho politických rozhodnutí. Systém moci přitom funguje tak, že vláda jeho rozhodnutí jen přenáší a parlament je schvaluje. Kritika, byť jen parlamentních usnesení, tedy znamená nepřímý útok na samotného Tudjmana. A to obvykle končí špatně, jak dokazuje řada umlčených chorvatských intelektuálů. Nejhůře to odnáší chorvatská média, počínaje rádiem a televizí. Už od prvních…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
