Cesta do NATO vede přes Bosnu
Alibismus k jugoslávské válce nás vyřazuje z Evropy
Bývalé Československo, respektive Česká republika má ojedinělou historickou zkušenost Mnichova, kdy byla konfrontována se stejným typem velmocenské politiky ústupků a usmiřování agresora, jakou nyní zažívají bosenští Muslimové. I vzhledem k někdejší důvěrné znalosti jihoslovanského prostředí v Čechách bychom tedy čekali, že právě naše zahraniční politika nesklouzne vůči Bosně k povrchní, „únikové“ reflexi, typické pro dnešní evropskou i světovou diplomacii.Bohužel se tak neděje. Už za éry Jiřího Dienstbiera se v Černínském paláci uhnízdil ve vztahu k jugoslávské válce alibismus, jemuž se z českých politiků odmítl přizpůsobit pouze prezident Václav Havel. Jedině v jeho případě lze hovořit o reflexi Mnichova a aktivní spoluodpovědnosti za vývoj ve světě a zvláště v Evropě.
Pochvala od válečného zločince
Česká zahraniční politika má teprve od letošního ledna možnost v otázce jugoslávského konfliktu zaujmout vlastní postoj. K možnosti nasazení českých jednotek do ozbrojeného zásahu proti Srbům se několikrát vyjádřil ministr obrany Antonín Baudyš: naposledy v tom smyslu, že přímá bojová účast českých jednotek je nejen technicky nemožná, ale i nerozumná, kvůli nebezpečí odvetných teroristických útoků. České oddíly po boku vojsk NATO v první linii si opravdu nikdo nedovede představit. Proč ale tato vystrašená a alibistická argumentace, sloužící ve svých důsledcích…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
