V zajetí hrdinů
Srbsko dále klesá do svých mýtů
Každý národ na světě má něco, co nazývá svojí národní otázkou. Ta bývá jen málokdy přesně formulovaná, ačkoliv v jistých okamžicích se považuje za krajně naléhavou. Jsou to chvíle, kdy příslušnost k tomu či onomu národu může mít pro jedince nejrůznější následky: od potíží v zaměstnání až po odvlečení do koncentračního tábora, znásilnění manželky a odvedení dětí do neznáma. Čas však ukázal, že tento způsob odpovědi na národní otázku je sebezničující a vlastně nepohodlný.Mnohem více než násilně měnit hranice a čistit zem od cizích živlů se vyplatí dovolit, aby příslušníci vlastního národa žili v cizině jako národní menšina, a cizince zaměstnat jako pracovní sílu. Zisk a hospodářská prosperita je zkrátka důležitější než národní otázka. Kde je blahobyt, tam mizí nespokojenost, nezbytná pro zažehnutí nacionalismu. V některých evropských zemích tento způsob odpovědi víceméně funguje: kult trhu v nich nahradil potřebu hrdinství, obrození a mýtů, a tedy i potřebu krve, která z těchto mýtů pramení. V takových zemích by dnes těžko někoho napadlo měnit násilně hranice jen proto, že za nimi žijí jeho rodáci.
Klíč k řešení tragédie
V letech po Titově smrti, kdy už se Jugoslávie očividně rozpadala, bylo učiněno mnoho pokusů, aby se tento „nenásilný“ způsob řešení národních otázek uplatnil i zde. Když však roku 1987 převzal moc Miloševič a svrhl Ivana Stamboliče, tehdejšího prezidenta svazové republiky…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
