Regulérní spor o kompetence
Španělsko po šestnácti letech demokracie
Rok 1992 je pro Španěly nejen rokem olympiády a světové výstavy, ale i přípravou na pompézní oslavu Kolumbových cest a 500.výročí konce reconquisty. Patnáct let po prvních svobodných volbách, vyhlášených dva roky po smrti diktátora Franka, vynaložilo Španělsko maximum svého diplomatického a politického úsilí, aby upoutalo pozornost Evropy a samozřejmě evropského a světového kapitálu.Dnešní španělská realita však nabízí i určité paralely s některými zeměmi bývalého východního bloku: obyvatelstvo je národnostně rozrůzněné, navíc je španělská demokracie poměrně mladá a teprve nedávno překonala potíže se začleněním svého hospodářství do evropských struktur.
Dekáda socialistů
Pomineme-li pětiletou (1977–82) vládu Suárezových centristů (Demokratický a sociální střed, CDS), drží se popularita vládnoucích socialistů (Španělská socialistická dělnická strana, PSOE) a jejich leadra Felipe Gonzálese na relativně vysoké úrovni už deset let. Podle průzkumů veřejného mínění je dnes podporuje 32% voličů, přičemž opoziční lidovci (Lidová strana, PP) mohou vykázat pouhých 9%. Pro zisky socialistů je rozhodující osobnost předsedy Gonzálese, jemuž se podařilo potřetí za sebou udržet post premiéra.Klid v podstatě monolitní vlády by mohly narušit výsledky předčasných parlamentních voleb. Španělští komentátoři totiž předpokládají, že v takovém případě by se spíše než lidovci staly koaličním…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
