Nevyhnutelné riziko, nikoliv hazard

Právě podepsaná čs.-německá smlouva není ani fantastická ani kapitulantská, jak zní její krajní charakteristiky, je prostě taková, jakou bylo možné uzavřít. Představuje kompromis, ke kterému došly obě strany po téměř dvouleté práci. Její kritici v Německu i v Československu argumentují ze svého pohledu zdánlivě racionálně, ale nikdo z nich by výhodnější znění tak jako tak neprosadil.

Bludný kruh demagogie

Rudé právo se ve svém úsilí o „rozptylování mlhy“ soustřeďuje na čtyři základní body: neplatnost Mnichova od samého počátku, státní hranice, pojem „vyhnání“ a majetkové otázky. V této souvislosti působí poněkud komicky, že posledním z nich se přitom smlouva nezabývá a první dva jsou prakticky převzaty z husákovské smlouvy z r.1973. Rudé právo téměř dvacet let neprotestovalo proti časově omezené nulitě Mnichova, nevadil mu termín „Grenze“, zatímco stejný list dnes stejné formulace zpochybňuje. Novinkou v nynější smlouvě je pouze „vyhnání“ namísto eufemistického odsunu.Vyhnání je obsaženo v preambuli na obecné rovině - může se přiřadit jak k roku 1938, tak k období 1945–47. K jeho výkladu se už vyjádřili čs.kompetentní činitelé, naposledy ministr Dienstbier, jenž mluvil o „emotivně morálním termínu“. Pro značnou část naší veřejnosti, která si zvykla na čtyřicetiletou neměnnost a „záruky“ železné opony, je jistě obtížné přijmout skutečnost, jaká je. Éra zavřených očí ale již patří definitivně minulosti.

Mnichov: Uznání nulity mnichovské…