Preisner
Autor: Repro Respekt

Rio Preisnera fanatické zpravodajství

RIO PREISNER narozen ve Štíru - 13.11.1925 (Mukačevo). Po maturitě na reálném gymnáziu (1944) pracoval jako dělník v ČKD. Po válce vystudoval na FF UK germanistiku a anglistiku (1950 doktorát), působil v nakl. Svoboda, jako učitel němčiny na Státní jazykové škole v Praze, od r.1965 byl překladatelem z povolání (přeložil např. H.Brocha, H.Hesseho, J.Paula, F.Kafku, F.Dürrenmatta, K.Krause). Po invazi emigroval. V r.1973 byl jmenován řádným profesorem germanistiky na Pennsylvania State University. Publikoval v domácích i zahraničních časopisech studie, eseje a komentáře. Z díla: svazek filozofických a filozofujících fragmentů Kritika totalitarismu (Řím 1983); nové vydání v londýnských Rozmluvách r.1984 spolu s navazujícím svazkem Česká existence (vyšla letos i v Praze). V r.1987 Tomský vydal i závěrečný díl trilogie - Až na konec Česka. Preisner spoluredigoval Tomského revue Rozmluvy. Kromě dalších, převážně německy psaných a v SRN vydaných odborných publikací, mu K.Jadrný v mnichovském Arkýři vydal v r.1981 polemiku s V.Černým Kultura bez konce. Atlantis vydala letos Americanu. Preisner píše i poezii, vyšly mu sbírky Odstup (Konfrontace, 1977), Zvíře dětství (vyšlo v Mnichově r.1978), Zasuto (1980), Královská cesta (1989, obě v Rozmluvách), Visuté mosty (pražské Rozmluvy, 1992), Praha za času plujících ker (Pražská imaginace 1992).

Reklama
Reklama

Lidská bída se u emigrantů nezřídka artikuluje do dvou trýzní: na zemi, odkud odešli, a na zemi, kam přišli. Rio Preisner se v několika knihách nejprve trápil s trýzní prvou. Nakladatelství Atlantis vydalo („s přispěním autora,“ jak stojí v tiráži) úrodu trýzně druhé: spis Americana - zpráva o velmoci (I), což jsou meditace věnované Americe, přesněji USA, zjevně psané v 80.letech. Je to kniha extrémistická, radikální, až střelná.

O všem možném, někdy i o Americe

Nesourodý obsah se k deklarovanému námětu často vztahuje velmi volně. Autor začíná deníkem z roku 1982 (Zápisník z poloostrova, zabere 120 stran), následují úvahy o jazzu, rocku, lidských právech, pokračuje se úvahami o židovství a Židech a statěmi založenými na impresionistickém komentáři různých autorů, nejen amerických. Podrobněji se pak v druhé části Americany Preisner věnuje americkému konzervativismu 50.let.Od filozofa bychom čekali něco více konzistentního. Tříšť odrazuje o to spíš, že je jí 560 stran! Mnohé se opakuje, autor neodolá nutkání vyjadřovat se ke všemu svým totalitarizujícím pohledem a tato spontaneita je v důsledku vlastně rigidnější a víc zjednodušující, než když se nějaká osnova zavede předem. Tuším tu ale záměr: Preisner se cítí být blízký tradici bojovného, vášnivého katolicismu (Deml, Bloy, Bernanos, J.Florian aj.), který měl fragmentální styl v oblibě. Potíž je v tom, že Preisner je rodem racionalistický systematik a abstraktivní totalizátor. Chybí mu autentičnost vášnivého zaujetí a jí podněcovaná jasnozřivost konkrétního vidění - tedy to, co patří k silným stránkám jmenovaných autorů. Preisner píše tirády a hudruje především na americkou intelektuální levici a zpuchřelý okcident, tedy Západ. Možná má v lecčems pravdu, ale nekonečným opakováním se stává otravným a Americana potencionálního konvertitu spíše odrazuje, než získává. Své cause Preisner prokazuje medvědí službu. Jako apologeta propadl.

Vize, pojmy, teze

Americana vyvolává dojem, jako by šlo o spis z 50. či 60.let, kdy se šílelo s utopickými projekty pro vše a pro všechny, jejichž konstrukce se většinou legitimovala z univerzálních interpretací dějin. Preisner buší hlava nehlava do vyčichlé záležitosti. Hlavním beranidlem mu je analogická, univerzální, všeplatná a vševysvětlující vize historie jako zápasu podvraťácké a zpustlé gnose s pravověrným katolickým křesťanstvím. V zájmu toho dokáže v jednom odstavci prolétnout dvě tisíciletí a sázet jeden neověřený, zato patřičně kategorický soud za druhým.Prostou zlomyslnost, by pak ovšem bylo konstatování jeho zásadního omylu v praktickém věštění: SSSR a socialismus to prý v poměrně krátké době vyhrají…Preisner bez nejmenší zdrženlivosti žongluje s pojmy jako dialektika, gnose, dekonstrukce, ortopraxe, negace, levice, liberalismus, osvícenství apod., aniž by vysvětlil, co si pod nimi představuje, které z jejich významů má na mysli. Jde o dialektitu platónskou, scholastickou, hegelovskou či jinou? Jak ta jeho dialektika vlastně funguje? Jaký je autorův názor na hegelovskou dialektiku dějin, kterou jednou napadá (ba klade ji jako odstrašující příklad) a jindy o ní píše, jako by opravdu řídila dějinné procesy?Podobně jako s pojmy zachází Preisner s filozofy. Uvádí ve zjednodušujícím shrnutí jejich teze, nezabývá se však rekonstrukcí jejich argumentů, tedy tím nejpodstatnějším. A tak se např. dozvíme, že nemá rád Hegela, Nietzscheho a Heideggera, neprozradí však, v čem se podle něho mýlili.

Ježíš obětí mlýnku

Vyjdeme-li z logiky tvůrčího procesu, lze říci, že každý autor má svůj mlýnek, kterým stále mele tu svou. Tvorba sama je výsledkem vztahu k mlýnku. Opravdu dobří autoři s mlýnkem bojují. Nejzajímavější pasáže jsou ty, které se mlýnku semlít nepovedlo.Preisnerův mlýnek je bytelný, barokně košatý a majitel se mu nebrání. Promílá jakousi integrálně katolickou a velmi historickou vizi historie. Stát, společenské uspořádání, dějinné události a období, kultura, feminismus, bigbít, samo myšlení, prostě úplně vše se autorovi bezprostředně vztahuje k události Ježíšova Ukřižování, jím přineseného Vykoupení lidstva, jeho smíření se Stvořením v očekávání Spásy. Jde o to, zda stát, feminismus, bigbít atd. tuto Oběť svým způsobem realizují či ne.„Hodní“, pravověrní katolíci, ortodoxní „církev“, popřípadě někteří lepší (=fundamentálnější) protestanti či Židé, nacházejí se v hvězdicovité struktuře kolem ústředního Bodu, exkluzívního Dárce Smyslu a Bytí.Všichni ostatní, ti „zlí“ a „neposlušní“, kteří Kristovu oběť nepříjímají nebo aktivně popírají, se ocitají v jednom „gnostickém“ pytli. Najdeme v něm liberální křesťany, racionalisty, freudisty, osvícence, mystiky, okultisty, marxisty, hegeliány, socialisty, rockery, feministky, novináře či dokonce předkřesťanské egyptské a mezopotámské „byrokraty“ a orientální despoty, neboť Preisnerova hvězda betlémská má i zpětnou platnost.

Co mlýnek nesemlel

Preisner je neplodnější a nejzajímavější tam, kde má oporu v textu a konkrétně komentuje přečtené autory. Kupříkladu jeho vylíčení duchovní atmosféry 30.let v Evropě, kterou ukazuje na tehdejším francouzském katolicismu s J.Maritainem a E.Mounierem, je poutavé, bohaté na pikantní životopisné detaily a na pozoruhodné postřehy o konceptech, jež se tehdy skloňovaly ve všech pádech a probíhaly napříč katolickým personalismem, nacismem, uměleckými avantgardami a marxismem. Šlo o koncepty osobnosti (až ke kultům Stalina, Hitlera a - Masaryka), společenství (jako autentického protikladu odcizené společnosti) a činu (až k radikálním činům revoluce, války a exterminace „pro nic“).Uznání Preisner rovněž zaslouží za zpřístupnění některých autorů všeobecně pozapomenutých nebo v Čechách prakticky neznámých (Röpke, Witfogel, Winter, Voegelin, Strauss, jižanští ideologové Randolph, Calhoun, Chamberlain, konzervativní myslitelé 50.let Weaver, Kirk, Meyer, Chambers, Buckley jr. a mnoha různých dalších). Ačkoliv Preisnerovo líčení amerických 50.let považuji ve srovnání s jeho reflexí 30.let v Evropě za výrazně slabší, oceňuji, že se autor při představování svých konzervativních mistrů dostává do vřelejších, ne tak sešněrovaných poloh, jimž propadá v boji s autory jemu nemilými, dovolí si i přívětivě maloměstské vyprávění - třeba o tom, jak se zakládaly časopisy.Značnou pozornost Preisner věnuje liberální ekonomické teorii (von Mises, Hayek). Podle něho ona jediná je slučitelná s jím hlásaným integrálním křesťanstvím. Napadne i oficiální doktrínu katolické církve, v níž vidí jeden ze zárodků neblahých Třetích cest. Ovšem omyl: Preisner přehlíží, že liberální ekonomická teorie stojí a padá s osvíceným pojmem emancipovaného aktivního subjektu, který je zásadně neslučitelný - jak sám jinde dokazuje! - se subjektem integrálně křesťanským, definovaným výhradně vztahem k Bohu, jeho Zákonu a očekáváním Spásy. Vždyť liberální ekonomie staví na otevřené, tj. „agnostické“ definici lidské svobody; jen ta může otevřít prostor pro trh.

Nezvyklý pohled na Spojené státy

Duchovní situaci USA Preisner charakterizuje jako autentické dědictví židovsko-křesťanské kultury v její středověké vrcholné podobě, jako pokus o původnější křesťanskou společnost v době, kdy evropská kolébka této civilizace začala podléhat náporu gnostického spodního proudu, který v osvícenství vystoupil jako utopický objekt na povrch, definitivně převzal iniciativu a zavedl Evropu ke katastrofám, jež známe z 20.století.Tedy východisko zajímavé, i když ne zcela originální. Tomuto momentu protestantského zakladatelství Nového (a lepšího) světa se totiž většinou připisuje marginální role. USA jsou především chápány jako produkt důsledné realizace technicko-racionálních a rovnostářských tendencí evropského ducha, které v Evropě znemožnila váha lokálních tradic a historie.Nezvyklejší je odkaz na středověk a jeho politické uspořádání při analýze amerických poměrů. Rozporné americké převzetí křesťanského dědictví Preisner vyhrocuje do (opět) poněkud podezřelé formy zápasu proudů podle něho pozitivních a negativních. Pozitivum vidí v umění mocenské rovnováhy, odvozené z původně středověké polarity moci císařské a moci papežské, na základě dosud živé víry v Boha. Negativem je levicový liberalismus - univerzitní, žurnalistický a kulturní establishment, šířící - při absenci vlastní americké kultury - rozkladný vliv, převzatý z prohnilé, podle Preisnera definitivně odsouzené Evropy.

Mrcha Evropa

Preisnerovo spílání Evropě patří k nejslabším partiím Americany. Evropu zásadně pojímá jako homogenní celek, nepřihlíží k různosti tradic (latinské, germánské, anglosaské, skandinávské, slovanské aj.). V koncepci středověku jako vztahu mezi císařem a papežem, pomíjí jiné tradice, například tradici omezeného království (na niž později navázal národní stát) či kupecké republiky (základ dnešní organizace světa do sítí - komunikačních, obchodních a jiných). V gumově pojímaném celku (Byzanc se mu do Evropy nevejde, bývalý SSSR ano) nevidí zásadních rozdílů mezi západními demokraciemi a komunismem. Všechno to podle něho beztak ústí v antiteistický socialismus.

Vznešený kec

Je potěšením číst autora, který má zjevně knihy rád a rád o nich píše. Jenže když to začíná být zajímavé, přilétne facka. Třeba: Šedesátá léta se lišila od padesátých především umocněnou mírou negace skutečné skutečnosti ve prospěch proti-skutečného konkrétna.To se pak v četbě pokračuje velmi, velmi těžko.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte